V labyrintu interpretací Deana Blunta

Dean Blunt je kus umění sám o sobě. Poprvé nakazil publikum dávkou radioaktivního art-popu na počátku dekády, ještě coby součást dua Hype Williams. Od té doby si z bizarních performancí, mystifikací a wtf interviews vehementně buduje image internetového přízraku. Co si pak počít s prvními tracky novinky ve stylu 80s indie popu? Už na loňském albu Redeemer nakročil k přímočařejšímu vyjádření. Zavrhl teď definitivně zkouřený newbreed a dospěl?

Ne, něco je jinak, něco je shnilého v jemných kytarových harmoniích. Bublá to v podobě ironických metavýznamů pod povrchem a vypluje, když se zhruba v polovině tracklistu kontury rozpijí a kytary vystřídá abstraktnější elektronika. Co je album zač? Jeden velký vtip, sociálně kritická studie emancipace Afroameričanů, postmoderního stírání hranic a všeprostupující mělkosti, nebo prostě starý dobrý příběh o lásce?

Black metal byl kdysi nejvíc true, stejně jako gangsta rap real. První vyrvali z norských lesů hipsteři, druhé pohltily dolary a hudební průmysl. Všechno se pak promíchalo v internetovém tavicím kotli, autentičnost skončila. Slova a významy ztratily hranice. Když dnes Blunt nazve album Black Metal a indie popový track na něm 50 cent, snaží se na to ukázat? Nesnesitelná lehkost bytí, kdy ani tahle absurdní kombinace pojmů nevyvolá tření.

Black metal je žánr „white“ až na kost, pokud ne rovnou white power. Překřtít ho na „Kov černých“ je skvělá ironie, která naráží na problém Afroameričanů (Dean Blunt sám má černou pleť) snažících se emancipovat prostředky bílé vládnoucí třídy (50 Centova posedlost penězi). Přeneseno do hudební roviny: hluboký Bluntův zpěv a texty plné problémů tvrdé reality na pozadí eskapistického a „bílého“ retro indie popu. Verše jako „She got a new nigga/ Now he can't be found“ tady zní vážně bizarně (a taky zábavně). Propojeno s minulým odstavcem - neříká současně, že v postmoderní době totální ironie a všudypřítomného retra už z principu nejde říct nic vážného, aniž by se to zvrhlo ve frašku?

Jediné, co zůstane, jsou pak ženy. Mělkost doby proboří blízkost člověka. Paralelně, jak se album rozostřuje směrem k elektronice a hudebně prohlubuje, vypráví Blunt lovestory. Třináctiminutová Forever uprostřed alba vystihuje všechno. Monotónní řád automatických bicích se postupně prostřednictvím glitchů propadá do sebe, nabaluje další vrstvy a rozvíjí k plnosti. Těžiště alba se oproti první polovině posouvá od ironie a interpretací k samotné hudbě. Ta je najednou rozmanitější a barvitější. Překonal Blunt past povrchnosti a našel svou realitu?

Black metal je žánr chaosu a lo-fi nečitelnosti. V tomhle smyslu se Bluntova novinka drží názvu. Je to výzva pro posluchače a labyrint interpretací, tahle recenze zas jen malá část mapy. Pokud se ale jednou dostanete dovnitř, bloudění vás bude bavit.