V propasti Chelsea Wolfe

Výkřik konce je ozvěnou každého začátku. Dívám se do tvojí propasti, jako bych v ní chtěl najít kus vlastního nebe. Abych padal tam, kam se jiní snaží vzlétnout. Ten okamžik trval celou věčnost, věděl jsem, že když se otočím zády, ztratím víc, než když se zkusím ztratit v tobě. Bylas jako divná holka na prvním rande. Holka, co neustále uhýbá očima, nejde v ní číst. A čím víc se ta propast mezi námi prohlubovala, tím jsme si byli blíž. Tak mi sakra napověz! Znepokojivě divná Apokalypsis, vlídně skličující Unknown Rooms, pak už jen půvabná bolest. Rány způsobený důvěrou se hojí těžce a trpět s tebou bylo nekonečně opojné.

Ty dva roky utekly strašně rychle a pro naši další schůzku jsem nehledal jakkoliv příznačné okolnosti. Žádný deštivý ráno, kterým bys mě provedla a já bych se pak tvářil, že není nic lepšího, než promoknout na kost. Jen jedna cesta autobusem na sklonku léta a očekávání, kterým jsem se ani nezkoušel bránit. Když se na youtube s předstihem objevila skladba Carrion Flowers, vzpomněl jsem si, že máš ráda Junga, který jednou napsal: "Vnímání nám říká, že něco je. Myšlení nám říká, co ta věc je. Cítění nám říká, co nás je hodno." Hned jsem věděl, že si ten tvůj bezelstný chlad zasloužím. Ostatně, něco podobného, podobný kontrast kdysi předvedla finská Valcra na své desce Hadal a mně bylo už v předstihu jasné, že tvé výrazové protipóly půjdou tentokrát ještě více proti sobě, ještě více semknuté. Silnější a plnější beat, čistší, čitelnější zvuk? Záleží snad na tom?

V sevření tvé něhy mé kosti praskají, jen tiše úpím, abych tě neplašil. Dlouhé, přeci odtažité objetí, cítím se v bezpečí a tvá zhouba mě pomalu stravuje. Minutu po minutě, tohle už nejsem já, stávám se pouhým poslem tvých dalších krásných bolestí. Chci říct, prožívej mě bezezbytku, protože jen tak budu naplněn! Potřeboval jsem znovu najít něco nezapomenutelně silného, jako byla onehdy The Waves Have Come a troufám si říct, že After the Fall nedbala stínu minulosti, když ve mě okamžitě překročila práh jakési hudební věčnosti, ke které mnohé tvůrčí odkazy jen bázlivě směřují. A že ses k tomu všemu naučila ještě zasmušile dronovat, vždyť u Iron Moon se musí okázale tetelit i Sunn O))) pod bavlněnou kápí (navíc tu kytaru držel v ruce Mike Sullivan z Russian Circles). Ano, Pain Is Beauty si za ty dva roky stihla obhájit status jedné z nejsilnějších desek roku a Abyss tenhle krok teprve čeká, přesto samozřejmě servíruje dvě třetiny naprosto pohlcujícího souznění a ve zbylé třetině uděluje milosrdný prostor bloudit, volnost přemýšlet.

Chelsea se dostala do fáze, kdy jediné, co ji může limitovat, je síla a rozměr vlastních emocí. Výrazovou autenticitu má přirozeně vžitou, nemusí na ni upozorňovat ani hřešit. Věřím jí úplně stejně lo-fi folkařinu, temně pulzující elektro i pomalý, těžký kytary. I když šeptá, je stejně naléhavá, jako výkřik a vůbec nezáleží na tom, jestli vychází ze zoufalství nebo volá po naději. I když Abyss najednou dohraje, ještě dlouze a citelně doznívá v hloubi vašeho nitra, jako ozvěna začátku, jako ozvěna konce.