V zajetí tradice (Spencer)

Je jen málo osobností, které byly během svého života středem mediální pozornosti tak jako princezna Diana (Kirsten Stewart). Její životní příběh byl už vyprávěn mnoha způsoby. Ve snaze ji nahlédnout z nové perspektivy se chilský režisér Pablo Larraín, stejně jako ve svém dřívějším filmu Jackie (2016), odvrací od konvencí životopisných filmů. Nesnaží se o zachycení dobové atmosféry nebo o sledování vývoje postav v pozvolném dramatickém oblouku. Jeho záměr je především přiblížit Dianino subjektivní rozpoložení v momentu životní a emocionální krize. Její portrét je tak složen z pouhých tří dnů během vánočních svátků roku 1991, které má strávit s královskou rodinou v sídle Sandringham. Právě tehdy se její manželství s princem Charlesem (Jack Farthing) začíná pomalu chýlit ke konci.

Již od úvodní sekvence, v níž do sídla přijíždí sama a pozdě, je zřejmé, že se Diana míjí s tím, co se od ní očekává. Personál v čele s majorem Gregorym (Timothy Spall) naopak všechny úkony odvádí s perfekcionistickou důsledností, jeho úkolem je dohlížet i na to, aby princezna ze své role nevyčnívala více než ostatní členové královské rodiny. Každý den má daný harmonogram, vždy jsou pro Dianu nachystány šaty, které si má obléct, její budoucnost je omezována na roli, kterou má plnit. Jak si sama stěžuje svým dětem, v královské rodině splývá minulost s přítomností a pod nátlakem tradice se vytrácí veškerá spontaneita. Paralela, kterou vidí mezi svým životem a osudem popravené královny Anny Boleynové, ji stejně jako blízkost jejího rodného sídla vede k přemítání nad tím, zda si vybrala správnou životní cestu.

„Uvěznění“ v okolí královské rodiny je podáno vyhroceně, se zájmem o zprostředkování psychických stavů, nikoli o přesvědčivé vykreslení situace a ostatních postav. Působivé záběry okolní krajiny i samotného sídla evokují bezčasí, v němž Diana uvízla, v chodbách Sandringhamu zase kamera kopíruje její pohyby či k ní proniká do bezprostřední blízkosti a zapojuje nás tak do jejího prožívání jednotlivých situací. Podobně se soundtrack Johnnyho Greenwooda od klasických motivů často přesouvá k větší disonanci, která navozuje úzkost a paranoiu hrdinky.

Výrazná stylizace a bezmála teatrální herecký projev, ve kterém Stewart výraznými gesty napodobuje spíše mediální obraz než skutečnou osobu, mohou působit vyumělkovaně. Tento manýrismus ale skvěle vystihuje rozpoložení osobnosti, která musí pro své okolí neustále performovat, aniž by se sama rozhodla, jakou roli si vybere. Právě proto Spencer vyniká v nahlédnutí do nitra hlavní postavy. Stylistické postupy, které by se jinde mohly zdát jako přepjaté, naopak umocňují vyhrocenou emocionální situaci. Síla filmu pak spočívá v tom, jak díky upřednostnění osobního prožitku před realistickou rekonstrukcí událostí zachycuje tento zlomový moment Dianina života.