V zajetých kolejích (Billy Talent)

Kanadští punk rockeři Billy Talent dosáhli největšího úspěchu s albem Billy Talent II. Hity Red Flag, Fallen Leaves a Surrender se vryly se do paměti tehdejších teenagerů a společně s několika dalšími písněmi z „římské dvojky“ dodnes tvoří základ většiny setlistů. Po deseti letech, dvou dalších řadovkách, reedici debutového alba a bestofce Hits se kapela hlásí o slovo s pátou nahrávkou Afraid of Heights.

Album se neodchyluje od stylu, který si kapela drží už od svého debutu z roku 2003, na rozdíl od rockovějších nahrávek Billy Talent III a Dead Silence se ale vrací k punkovým melodiím; např. energická óda na rock and roll Louder Than the DJ přímo následuje Red Flag. Ukázkou, jak ostré riffy a vokály dokážou Billy Talent vybrousit, je burcující Ghost Ship of Cannibal Rats. Na první poslech upoutá píseň Horse & Chariots – člověk se konečně dozví, jak by asi zněla kooperace Billy Talent a Muse. Slabší stránkou jsou nudná sóla, podivně konstrastující s našlapanými riffy kytaristy Iana D'Sa, a do šesti minut roztáhlá Rabbit Down the Hall.

Kowalewiczův zpěv odpovídá punkovému ladění desky. Kromě dravého řevu ve výškách se úspěšně pouští i do hlubších poloh, které mu dřív příliš nešly. Některé fanoušky asi zamrzí, že ani jednou nepředvede svůj charakteristický scream (viz třeba This Is How It Goes z prvního alba).

I když Billy Talent nejsou vyloženě politickou kapelou, jejich texty se často dotýkají současných problémů. Na Afraid of Heights to platí dvojnásob – frontman Benjamin Kowalewicz se v tomto ohledu vyjádřil jasně už v rozhovoru pro Team Rock – a nahrávku lze chápat jako vzkaz současné společnosti. Písně se věnují např. držení zbraní, tlaku společnosti na jedince, drancování přírody i volbám v USA. „Musíme si uvědomit, že je v pořádku mít obavy z toho, co přinese budoucnost, a mluvit o tom,“ vyzývá Kowalewicz.

Afraid of Heights nepřináší nic převratného, kapela se drží v zajetých kolejích a člověk má neodbytný pocit, že něco podobného už od ní slyšel. Na druhou stranu nabízí necelých padesát minut zralé tvorby a závan punkové energie dělá album zábavnější a zapamatovatelnější než předchozí dvě nahrávky. Lepšímu hodnocení nakonec brání jen nemožnost popřít existenci alb Billy Talent I a II.