Vandam na Národní třídě

Jaroslava Rudiše lze už dnes považovat za renomovaného českého spisovatele. Postavy, kterých si ve svých románech dosud všímal, byly z okraje společnosti: muzikanti, osoby balancující na pomezí ekonomického přežití nebo vymezující se vůči establishmentu. Ve své poslední knize s názvem Národní třída má v hledáčku muže středních let s (ultra)pravicovými názory.

Hlavní postava Rudišovy knihy Vandam je postavou, kterou lze potkat kdekoli. Místem výskytu jsou ponejvíce lokály IV. cenové, sídlištní nalejvárny či restaurace a kluby s podobně smýšlejícími existencemi, nedílnými atributy jsou pivní sklenice a láhve s kořalkou. Světonázor je orientován na bojovníky, svéhlavý výklad dějin, kultury a její odkazy. Poznávacím znamením je smysl pro pořádek – společenský i rasový.

Podobně jako v předchozí knize Konec punku v Helsinkách se Rudiš zaměřuje na život představitelů alternativního spektra společnosti. Alternativního ve smyslu životního postoje. Oproti „Helsinkám“ je středobodem románu jediná postava, která vyjevuje svůj světonázor formou jednolitého monologu (až na opravdu malou část popisu „milostného vzplanutí“). Promluva je povětšinou určena pro Vandamova syna, jindy jako by byla směřována do upitého půllitru. A v neposlední řadě je samozřejmě Vandamův myšlenkový „průplach“ pro knižního konzumenta.

Rozporuplná je taky jeho filosofie spojená se vzděláváním a vychováváním, tzv. „ručním poučováním o životě“, „huštěná“ do spoluobčanů hrubou silou. Jako by se v postoji odrážel trend dnešní společnosti: sportovně vypracované tělo, kritika všeho nestandardního, stádnost a užití násilí. Novodobý zákon džungle – právo na přežití má jen nejsilnější jedinec. Netolerance vůči průměrnosti majoritní společnosti. Frustrace, kterou si člověk musí vybít. Naštvanost na všechno a na všechny. Naštvanost, která se dá vybít na někom jiném. Rány rozdávat, rány přijímat: „Je přece jedno, na jaký straně barikády stojíš, hlavně že na ní stojíš a bojuješ.“ Nejlépe zapomenout na hříchy mládí, které se mohou znenadání objevit v přítomnosti.

A co se stylu týče? Velké písmo, krátké věty, mnoho volného místa na stránkách. Na mysli tanou věty typu Ema má mísu, máma mele maso. Tady však podobnost se slabikářem končí. Rytmus textu má blízko k předešlé Rudišově knize, kadence slov, jež byla (dle autora) ovlivněna rytmem punkových kapel, se promítá i v Národní třídě. Jako by slova zadával místo spisovatele bubeník a Vandam pálí: „Já neříkám, že proti cizincům a přistěhovalcům a úkačkům něco mám! Nebo že tady nemaj co dělat. Že nám berou práci... Nic proti nim nemám, pokud nedělaj bordel.“ A spisovatel si skrz projekci hlavní postavy čtenáře „pěkně levým hákem srovnává a posunuje do středu svýho vesmíru... Až pak to do něj pouští pravačkou.“ Úspěšný textový útok na solar plexus – kniha o nás.

Rudišovi ovšem nejde o zesměšnění jedné části společenské subkultury; stačí Vandamovy opěvované symboly vyměnit za „áčko v kruhu“, Bakunina, srp a kladivo a objeví se další postavy z opačného myšlenkového i politického spektra, které své názory dokáží rozšiřovat jen a pouze ve Vandamově stylu.