Värttinä léčí šílenství i přivolávají lásku

Před třiceti lety to byl početný dívčí soubor zpívající dávné karelské a finské písně s doprovodem houslí, akordeonu, whistlu či saxofonu. Výrazné hlasy i strhující drajv začal být brzy oceňovány v domovině i zahraničí, dnes jsou Värttinä jednou ze světově nejznámějších world music kapel. Ansámbl se sice během let proměňoval, jeho zakladatelku Mari Kaasinen však můžeme na pódiu vídat dodnes.

Současné sestavě vévodí trojice Mari, Susan Aho a Karoliina Kantelinen. S nejnovějším albem Utu zavítali vloni do pražské Akropole, letos se Finové překvapivě vrátili. Kdo zná Rock Café, mohl se výběru místa trochu podivovat i přemýšlet, jak si s omezenou plochou poradí živelná choreografie. Hned několik kladných bodů si však organizátoři mohli připsat za absenci předkapely a včasný začátek koncertu.

Zahajovalo se hitem z dětského pořadu Matalii Ja Musti z alba Seleniko, pak už sirény odhodily mikrofony, daly rozkaz „let's dance and have fun“ a samy se podle toho zařídily. Občas se sice musely ohlédnout, na koho ze svých spoluhráčů při tanci vlastně šlapou, každý takový kousek ale vzbudil naprosté nadšení příchozích, kteří odzpívávali většinu písní slovo od slova. Nikterak nevadilo, že se setlist za poslední rok příliš neobměnil. Menší prostor umožnil intimní atmosféru a interakci s diváky, zvuk by zasluhoval samostatný aplaus.

Värttinä se do Čech vrátili výrazně sehranější, aniž by se umenšila radost z hraní. Naopak, navzájem si uznale tleskali, entuziasmus diváků přijímali se skromným, téměř nevěřícným pohledem i dojetím, a naprostým vrcholem celého koncertu bylo Karoliinino sólo Emoton. Starší věci Iro, Lasetus, Katariina i novější Tuuterin tyttäret nebo instrumentální Tantsu se jen tak neobehrají, především díky výborné doprovodné kapele. Bubeník Mikko Hassinen, basista Mikko Pellinen, kytarista Roope Aarnio, akordeonista Matti Kallio a houslistka Kukka Lehto flirtovali s jazzem, country, dubem, rytmy orientálními, bretonskými, irskými a snad i elfími.

Kdo z příchozích držel pusu zarytě zavřenou až do konce show, při posledním přídavku definitivně roztál. Pod taktovkou zpěvaček pěl sál z plných plic Seelinnikoi a ani to mnohým nestačilo - pokoncertní autogramiáda se proměnila ve spontánní vokální jam, ze kterého se nikomu nechtělo odcházet. Kiitos!