Velká osmdesátková loupež Minks

Velká osmdesátková loupež v podání newyorské skupiny Minks je přísně stylová. Kouzlo post-novoromantické a post-gotické éry popového snění dokáže Sean Kilfoyle, prakticky jediný relevantní člen seskupení, zprostředkovat velmi sugestivně. Syntetické bicí, pastelové klávesy, cureovská kytara, lehké vazebné mlhoviny, vypíchnutá melodická basa a mírně potemnělá melancholie,kam ucho doslechne. Komu zní tenhle specifický sound dodnes protivně, měl by se Minks zdaleka vyhnout, ten kdo si v něm libuje, zase spíš sáhne po originálech, takže ve ztenčené cílové skupině zůstanou ti, kterým nevadí poslouchat dávno objevené stále dokola a ve spíše béčkové kvalitě.

Odřezky z New Order, The Cure, Cocteau Twins nebo Echo & the Bunnymen v jednom plastikovém pytli, do něhož se cokoliv aktuálnějšího nejenže nevešlo, Sean Kilfoyle nic takového přidávat ani nemá v úmyslu. To, že oproti první desce ubral na temné zasněnosti a zdůraznil electropopovou písničkovost, je pokrok možná pro něj, ale ve skutečnosti si plácá bábovičky na tom samém pískovišti, jen jsou o něco barevnější a pevnější konzistence.

Abych nebyl tak příkrý, mezi těmi svižnějšími se najdou i docela milé písničky (Margot nebo Painted Indian) a jako živá atrakce na nějaké 80's party by Minks jistě splnili svůj účel. Ale je to pořád prvoplánové retro bez nadstavby, místy dokonce revival výše jmenovaných vzorů. Jestli Minks do budoucna nehodlají na své dobrovolné izolaci v tomto archaickém skanzenu nic měnit, nenacházím důvod plýtvat na ně dále pozorností.