Velký sen Davida Lynche v malém kupé

Moderní blues Davida Lynche je jako vlak, který neustále mění rychlost. Za okny ubíhá cesta, ale za vším tím rámusem mechaniky je klidné, opuštěné a zašlé kupé a z něj váš pohled na ubíhající krajinu.

V takovém vlaku jako by jel i David Lynch. Jenomže ne jen tak, ale plný dojmů z cesty časem. Z návštěvy koncertu Johna Leeho Hookera či Muddyho Waterse, zasněný u nahrávek Patti Page či Doris Day. Jenže všechny pocity se slily do jednoho velkého, rozpitého snu. Jakkoli se toto srovnávání může zdát divoké, Lynch s úctou respektuje syrovost pozvolna modernizovaného blues i melodičnost, jež se sice schovává za jiskřivou atmosféru, ale v jádru je přívětivá. Cestou zpět ještě stihne navštívit Kapitána Beefhearta pro inspiraci, jak všechno prozářit a zastřít zároveň.

Ne, tohle není Crazy Clown Time, i když paralely sedí často ve vedlejším kupéčku. Přímost melodií tu najdete taky, ale ne v takové míře. A jakmile dojde na rozprostírající se zvukové pláně za oknem, není to temně ambientní, až industriální blues, utajené záchvěvy The Air Is on Fire jsou pryč. A to i přesto, že nádech je spíše hypnotický než klaunovsky křiklavý.

Kytary opředené Lynchovým kontrastním hlasem drnčí až v morku kostí. Struny se sebevědomě chvějí jako u souputníka Angela Badalamentiho, přitom nechybí syrovost a z hloubi vylézají bluesrockové kořeny po vzoru spolupráce s Johnem Neffem. Tohle blues je ovšem ošemetnější. Melodie jsou rozvážné a ustarané, jejich přednes často waitsovsky svébytný, díky čemuž vás nezaskočí hutné nástupy. Nechybí chvíle, kdy se motory rozjedou naplno, ale nezapomeňte, že pořád sedíte uvnitř, ukrytí před lomozem, co se postupně zkresluje na hranici snem rozkrývaného podvědomí. Na této hraně dostanete několikrát pocit, že se vám otevírá něco doposud neobjeveného, zejména díky čistotě melodií i textů.

The Big Dream je nenásilná a méně barevnější než předchozí deska, ale co v tomto směru ubírá, to dohání v tematičnosti. Respektive monotematičnosti, což může být i kámen úrazu. Pokud nepřistoupíte na způsob, jakým vás hudba pomalu ovíjí a následně prostupuje, může se stát, že se na cestě prostě začnete otravovat. Že ten pohled z okna je pořád stejný. Pak budete bloumat očima po kupé, ale víc už nedostanete, nemůžete se zvednout, projít se, natož vystoupit. Díky uzavřenosti album trpí poněkud klaustrofobním dojmem. Nezmění to cover předělávkové modly The Ballad of Hollis Brown, ani přispění Deana Hurleyho, ani přibrnknutí Rileyho Lynche. Vzduch dovnitř vpustí Lykke Li, ale bohužel až v bonusové skladbě I Am Waiting Here.

Album The Big Dream dostává svému slovu hlavně na první poslech, kdy dokáže být velkolepé hlavně v drobných nuancích. Nabízí krásně rozvlněné písně, jako vlak ve We Rolled Toghether uhání kupředu, ale vy tu jízdu vnímáte jen napůl. Okolí se totiž začíná ve vaší hlavě tříštit, zvuky se zkreslují, tempo se vytrácí, usínáte.