Velmi příjemná náplast za Sonic Youth - Lee Ranaldo

Ranaldovo vydavatelské portfolio, ať už jde o vlastní projekty nebo různé spolupráce, je poměrně rozsáhlé (pilně ho buduje už od roku 1987), donedávna mělo ale spíš příležitostný charakter a logicky nikdy nepřitahovalo takovou pozornost jako práce domovských Sonic Youth. Teď, po jejich rozpadu, už je jeho sólová činnost systematičtější a také víc na očích, i když stín jednou provždy vržený legendou těžko kdy překročí. Na albu Last Night on Earth se poprvé zaštítil nejen svým jménem, ale i názvem kapely The Dust, v níž figuruje další kolega z domovské formace Steve Shelley, kytarista Alan Licht (oba se podíleli už na loňském Between the Times and the Tides) a basák Tim Lüntzel. Odminula zůstal ve studiové sestavě i prominentní jazzový klávesista John Medeski.

Je sympatické, že i tentokrát chce Lee Ranaldo být především Leem Ranaldem a ne jen čtvrtinou Sonic Youth, a razí si vlastní cestu. Ta je výrazně písničková, bez velkých experimentů, živená folkovou vzdušností, ale nepostrádá ani hlučné kytarové bouře. Cítím v ní jasně kontinuitu s tím, co v polovině 80. let (tedy ve stejné době, kdy i Sonic Youth formovali svůj styl) vynalézaly kapely jako R.E.M., Hüsker Dü nebo Replacements, když americkou folk-countryovou tradicí infiltrovaly postpunkovou realitu. Hned v nejchytlavější Lecce, Leaving je příbuznost s R.E.M. zřetelná. I ve chvílích, kdy se Ranaldo přiblíží k výrazovým pozicím svého bývalého působiště (The Rising Tide, Ambulancer), brzy od těchto náznaků uhýbá do širšího alternativně rockového kontextu a zaměnitelnost nepřipouští.

Problém mám s délkou skladeb, které většinou překračují šestiminutovou hranici. Obsahují sice poměrně časté dynamické změny, kytarové party jsou chytré, proměnlivé a nejednou se rozepnou do vířivých hlukových chuchvalců, ale bez kongeniálního přispění Thurstona Moorea není jejich textura tak bohatá, aby takové stopáže ospravedlnila, krácení by bylo rozhodně ku prospěchu věci. Dalším ne úplně stabilním pilířem je Ranaldův zpěv, který byl u Sonic Youth vždy osvěžujícím doplňkem k dominantním vokálům obou ex-manželů, ale na hodinové ploše vyplouvají na povrch jeho limity. Na druhou stranu má album Last Night on Earth, na první poslech poněkud zdlouhavé, schopnost odkrývat své přednosti postupně, což je vždy lepší, než kdyby napotřetí už nebylo co objevovat. Všichni bychom asi rádi viděli staré kumpány zase pohromadě, ale buďme vděční, že je máme aspoň zvlášť. Ranaldova nová deska je velmi příjemná náplast.