Stejně bych ale řekl, že ty skutečně zázračné chvilky na albu přicházejí tehdy, když se Janis v písních angažuje víc než „jen“ jako zpěvačka.
Jako by tušila, že jí nebude dáno příliš dlouho obcovat s hudební Múzou, které se tak bezvýhradně odevzdala, ždímala Janis Joplin do svých písniček emoce se sebevražednou zarputilostí. Do každého tónu, který jí vyšel z hrdla, se pokládala úplně celá, s maximálním nasazením, až to možná někdy bylo lehce přes čáru. Tohle ale nikdy neřešila, nechala se vést jen svými hudebními instinkty, a ty jí, na rozdíl od tělesné schránky nikdy nezradily. Vydání své třetí studiové nahrávky se už nedočkala, ale jejím prostřednictvím nám aspoň dala více než důstojné sbohem.
Na albu Pearl jí doprovází opět jiná muzikantská parta, a i když nejde o žádné narychlo sehnané studiové žoldnéře (s Janis absolvovali legendární „vlakové“ turné Festival Express), jejich profesionálně dokonalé výkony jsou přece jen malinko odtažitější, než jak tomu bývalo u méně učesaných, ale zato živelnějších Big Brother and the Holding Company. Na Janisiny strhující výtrysky vášní, které dnešní r'n'b hvězdičky vesměs jen předstírají, to ale nemá sebemenší vliv, jak dokazuje třeba v srdceryvné baladě A Woman Left Lonely nebo v rozjeté Half Moon.
Stejně bych ale řekl, že ty skutečně zázračné chvilky na albu přicházejí tehdy, když se Janis v písních angažuje víc než „jen“ jako zpěvačka. V Kristoffersonově Me and Bobby McGee se sama chopila kytary a z malého výletu do světa country music vykřesala nezapomenutelný, uvolněný a přesto procítěný trhák. Nadupanou úvodní Move Over pak dokonce napsala sama, stejně jako a capella interpretovanou Mercedes Benz (s tou jí ovšem vypomohli Bob Neuwirth a beatnický básník Michael McClure). To je zdánlivě nezávazný popěvek, ale právě tady, když slyšíme její hlas zcela obnažený, podkreslený jen dupáním, máme všechno to krásné i tragické, co do svého zpěvu dávala, jako na talíři a chlupy se ježí při každé frázi.
Tyhle písně jsou klíčovými body alba, i když Janis pochopitelně exceluje i v těch ostatních. Cry Baby a My Baby s hymnickými refrény i naléhavé soulové ploužáky A Woman Left Lonely, Trust Me a Get It While You Can, Janis je pokaždé všude plno a nezbývá, než zalitovat, že do svižné instrumentálky Buried Alive in the Blues už svůj part dozpívat nestačila. Čtyři studiové desky a hrstka živáků, které nám po Janis Joplin zůstaly, není mnoho. Ale buďme rádi i za to, nic na nich neošidila. Ani to neuměla.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.