Vladimír Václavek na barvité cestě poznání

Hudba má veliký dar plnit sny. A nejde ani tak o ty „skutečné“, ale hlavně o ty, co se odehrávají v našem skrytém já. Hudba boří hradby, abychom se alespoň na malý okamžik stali kýmkoli, čímkoli. Ke stavům duchovního ukojení vede i ta nejstřídmější cesta plná pokory a právě hudební pokora je nepodstatnějším prvkem desky Barvy Radugy.

Vladimír Václavek během své kariéry přelétl nad propastně odlišnými světy excentrického E, fantaskního (a fantastického) Dunaje nebo křehké i křiklavé dynamiky Ivy Bittové. Uprostřed hudební pouti odpočívá ve stínu stromu světa, kde rozjímá v mnohovrstevnatém, repetitivním mikrofolku, jehož písně neznají mezí.

S pocitem oproštěnosti, k němuž vedou nápěvy indiánských rituálů, se mezi sebou neoddělitelně proplétají vrstvy zvukomalebné a laskavé kytary. Z každého tónu je cítit chvění dřeva opřeného o hrudník a struny zvoní něžně jako nitky držící mraky nad zemí, nezřídka je podpoří a zmohutní klávesy s citlivě přebíranou zvukovou bankou. Skladby jsou dále dobarvovány tu zpěvem Kateřiny Černé a Tanji Ebeling, tu trumpetou jazzmana Oskara Töröka. Zvuková konzistence bohužel přemáhá tu textovou. Snaha o vyjádření prostých pravd vede k užití prostých veršů, což sice na jednu stranu koresponduje s hudebním jazykem, ale v kombinaci s velkými slovy jako poznání, láska či pouť působí lacině.

Texty komplikuje významová mnohoznačnost, a pokud nesdílíte obdobné duchovní principy, může být i těžké porozumět. Ovšem stejně jako autor můžete hudbu chápat jako určitý druh tajemství a alegorie si interpretovat po svém. A co víc. Díky podmanivým melodiím a jasnozřivému projevu se může dostavit chuť uvěřit všemu, co Václavek zpívá, ať je váš názor jakýkoliv.

Vladimír Václavek vydal desku, jejíž největší kvalita je – navzdory řečenému – v průzračnosti sdělení. Barvy Radugy nejsou objevnou spirituální cestou, pouze klidným průvodcem. K poznání musíte dospět sami.