Vlakem s Martinem E. Kyšperským

Z Prahy do Brna to vlakem sice chvíli trvá, ale stvořit během cesty konceptuální desku dokáže jen Martin Evžen Kyšperský. Na čtvrté sólovce upustil až na výjimky od živých nástrojů a postavil ji na zvuku starých syntezátorů, basových smyček a automatickém bubeníkovi. Chladnou elektroniku osvěžují ženské vokály a ve dvou písních zazní i trumpeta. Melodie nejsou nijak komplikované, a díky tomu si je rychle zapamatujete, taneční kousky jako Přesličky, Spolucestující nebo Vlakový personál z hlavy jen tak nevypudíte. Z pomalejších písní stojí za zmínku hypnotické Hlasy z vedlejších kupé a Ženy - jako byste z prosluněných polí vjeli do dlouhého chladného tunelu.

Každému, kdo aspoň trochu zná Kyšperského poetiku, musí být jasné, že textově se nejedná o obyčejný popis cesty. Co by se taky muselo stát, aby to vydalo na příběh pro celé album? To spojují spíše volné asociace, myšlenkové proudy vyvolané pohledem na ubíhající krajinu a útržky rozhovorů spolucestujících. Polosen, který se vám zdá, když podřimujete v přetopeném kupé.

V úvodní i závěrečné písni sice Kyšperský zpívá, že zatím se neděje nic, vagony stojí a vlak se nehýbe, ale i to nic je v jeho podání všechno. Krátké texty víří stále dokola, stejně jako melodické linky. Během chvíle vás uhranou a přenesou do autorova světa, kde jsou lampy s dlouhými krky nebo ty ve tvaru přesličky, jiné jako kapradí. Jak je to ještě daleko do Kolína, do Kamkolína?

Ze snění vás probere až pískání zavírajících se dveří skvěle zakomponované do melodie poslední skladby Nic 2. Sedám si do jiného kupé a už mne nenapadá vůbec nic. Jen to, že Martin E. Kyšperský je opravdu talent a bude zajímavé sledovat, jakým směrem se budou ubírat jeho domovské Květy po loňské personální obměně. Pokud tímto, tak se není čeho bát.