Vlastní happy end (Tomáš Havlen)

„Je to taková chronologická sbírka mých intimních deníkových zápisků,“ popisuje Tomáš Havlen, jeden z předních hudebníků a producentů domácí nezávislé scény a polovina dua post-hudba, svou debutovou desku Minulá noc je jak jinej život. Sólový projekt pro něj údajně představoval velkou osobní výzvu, kdy se musel oprostit od témat a pohledů domovské skupiny a přinést jiný myšlenkový svět, prostor věnovaný vlastním pocitům, vzpomínkám a sebereflexi. Zatímco poslední dvě desky post-hudby se v podobě generační zpovědi točí okolo deziluzí mileniálů konfrontovaných s nelítostnou realitou, Havlen na svém debutu představuje především hudební obtisk svých životních etap od příchodu do Prahy přes vztahové problémy až po současný rodinný život.

Již první singl Montevideo má přitom větší přesah, kdy navenek melodickou a uklidňující ukolébavku dotváří znepokojivý až děsivý obraz rodiče zoufale snažícího se uchránit své dítě před hrůzami války, které přes okna dětského pokoje nemilosrdně pronikají ve formě vzdálených výbuchů. Smutně snová, ale zvukově bohatá a mnohovrstevná skladba Jinej život s hostujícím raperem Ankim působí zase jako osobní vyrovnání se se ztrátou, uvědomění si, že „... teď už jsme oba o krok dál, žijem svůj vlastní happy end“. Ve zdánlivě uvolněné atmosféře se nese píseň Víkend, ačkoliv její příběh o citových problémech stále přináší nezbytnou dávku melancholie.

Prostor dostal také Zdeněk Lichnovský v minimalistické skladbě Noise cancelling nesoucí náznaky naděje a dále Viah v závěrečné Mimo čas, plynoucí opět na vlně stesků a obav. Poklidnou a baladickou atmosféru oživuje skladba Někde cestou s údernějším kytarovým refrénem či tanečním beatem a elektronikou přiživená Krabice od vinylů. Vrcholem je láskou nabitá a bezprostředně popová píseň To jediný s jemným vokálem zpěvačky Veroniky Sirotkové (Teige), který se utápí v emotivních slovech podmanivého refrénu „Jsi to jediný co znám, jsi to nejlepší co znám“.

Hluboce intimní, občas bolestná, stejně jako smířlivá tematická rovina desky přitom není po hudební stránce nijak inovátorská a snadno se tak může nabízet srovnání s domovskou post-hudbou. Přesto jí prostupuje osobitá atmosféra, kde temnější či ambientní polohy a zvukově experimentální prvky vhodně odlehčují popové momenty a refrény, které by se jistě neztratily ani ve středním proudu.

Ačkoliv jsme Tomáše Havlena dosud vnímali hlavně jako respektovaného producenta či muzikanta, na sólovém debutu se projevil jako stejně dobrý skladatel, textař nebo zpěvák. Dokázal, že i jeho vzpomínky a zkušenosti sdílené prostřednictvím nových písní, ať už se vážou k otcovství, mezilidským vztahům či raněným citům. Jsou to přenositelné příběhy, co se dotýkají každého z nás.