Všechno je pravda, nic není nemožné (Enter Shikari)

„Je to nový začátek, nebo jsme blízko konce?“ ptá se Rou, než zařve: „Pokud je tam někdo, dejte mi znamení!“ Rou Reynolds vyrazil se svými Enter Shikari do prázdných ulic. V ruce mají sedmou desku Nothing Is True & Everything Is Possible, k tomu solidní koncept a plnou hubu politických keců vztahujících se k brexitu i ke zdravotnímu systému vlastní země. Osobité kloubení elektroniky a posthardcoru zůstává, a to v té vykřičenější, neskrývaně chytlavé formě, na druhou stranu vinit je z lacinosti… Na to je novinka příliš komplikovaná a ambivalentní, ostatně ostrovní média nejsou v hodnocení skoupá: NME 4/5, podobně jako Kerrang!, Q nebo Sputnikmusic. „Apocaholics“ rozšiřují bitevní pole, nejde jen o „drinking gin and tonics“. Na to jsou příliš chytří.

„Our minds are firewood/ And now we spark the match/ We set ourselves alight/ Oh, truth hurts/ Now you know - truth frees,“ zní ve skladbě Marionettes, která je rozdělená do dvou částí. Střídání sboru a Reynoldsových elegických popěvků funguje na výbornou. A v těchto chvílích lze přistoupit na metaforu dětského hřiště, která k Enter Shikari pasuje formálně i obsahově. Britové ladně přeskakují mezi jednotlivými hudebními styly, nebojí se výšlapů ani toho, který skákací panák se jim zrovna připlete do cesty. Textově chtějí oslovit vnímavější teenagery i jejich starší sourozence, vykřičenými proklamacemi míří za streetpunkovým publikem.

Není problém jim to uvěřit. V jejich DNA je rozpuštěné držkování Rage Against the Machine, metalcorové divočení, kabaretiérská nonšalance System of a Down i chvatné elektronické riffy a breakcorové rytmy, nestydí se za baladické chvění ani trhání oblohy po vzoru Muse. Trvat to ještě o chvíli déle, nepochybuji, že by došlo i na ozvěny Queen, tedy pokud je nebudeme chtít slyšet v závěrečném songu Waltzing Off the Face of the Earth (II. Piangevole). Nic z použitých prostředků netrčí, jakkoliv by z jednotlivých ingrediencí na první pohled dávila i Čapkova zvířena.

Posluchač, který není z okruhu příznivců, bude uvažovat, komu je deska určená, kdo je uvyklý tak promptním žánrovým spletencům, které připomínají městský parkúr z jednoho okraje velkoměsta na ten druhý: divadelní dům, politická shromáždění, plné stadiony, vážnohudební seance i zevlování omladiny sjeté k řece. Jedno prostředí střídá druhé, podobně jako se míhá písnička za písničkou. Fanoušci Enter Shikari jsou zvyklí na ledacos, tady budou muset přistoupit i na menší množství prvoplánových vypalovaček, u některých položek by jim dokonce mohl zaskočit čaj o páté (hravá pompézní orchestrálka Elegy for Extinction).

Volnočasová hřiště po celé Británii jsou prázdná jen zdánlivě. Enter Shikari se prohánějí na všech najednou a stihnou u toho řičet nevšední touhou po životě i plivat jedovaté mrmlíky do ksichtu těch, kteří drží vachrlatý, nejen ostrovní systém v rukou. „I used to be the king/ But they took everything/ They even stole my crown,“ slyšíme v závěru nahrávky. Enter Shikari se ovšem okrást nenechají, jejich nepodlézavý entuziasmus se vzít nedá.