Vyhaslé Volcano Temples

Britští Temples byli už od vydání prvního singlu Shelter Song v roce 2012 pasováni mezi nejžhavější kapely současnosti. Ono když i velká proříznutá huba jednoho z bratrů Callegherových z Oasis o nějaké kapele řekne, že stojí za povšimnutí, tak to už, minimálně na Ostrovech, něco znamená. Stejně tak neujde pozornosti předskakování legendám „neexistujícího“ žánru britpopu Suede. Tři roky staré debutové album Sun Structures jim pomohlo zařadit se mezi anglickou psychedelickou scénu a být jedněmi z jejich nejvýraznějších představitelů. A to vše nejen díky své image, která není rozhodně nevýrazná, ale zkrátka díky tomu, že si kapela umí brát inspiraci z raných The Byrds nebo Pink Floyd a přetvořit materiál k obrazu svému.

V březnu tohoto roku, po třech letech od vydání prvního alba, vyšel jeho následovník, když kapela nahrávala v domácím studiu frontmana Jamese Edwarda Bagshawa. Už první skladba z alba Volcano s názvem Certainty evokuje srovnání s Tame Impala, protože zní, jako by vypadla z poslední desky skupiny Kevina Parkera. Po několika skladbách je jasné, že Temples uhnuli od popového soundu a nasměrovali se psychedeličtějším směrem. Což samo o sobě není špatně, ale neobsahuje tolik přímočarých písniček jako na prvotině, hitovky typu Mesmerise nebo Keep in the Dark tu nenajdete. Jsou tu ale jedny z nejlepších momentů vůbec, a to buď první skladba Certainity, MGMT připomínající Celebretion, Roman-God Like Man à la Brian Eno anebo poslední stopu Strange or Be Forgotten, která je vrcholem nové desky a zároveň jejich dosavadní tvorby.

Volcano bohužel zůstalo za očekáváním. Nejedná se o špatné album, ale kdo kapelu aspoň chvíli sleduje, ví, že ze sebe dokáže dostat mnohem víc než nahrávku, která je jen z poloviny tak chytlavá jako béčkové strany singlů z debutu. Každopádně bude zajímavé sledovat, jak si kapela poradí s její živou prezentací, když jde o tak instrumentálně velkorysý materiál.