Vyslovit se proti vykořeněné současnosti, prožít kouzlo přítomnosti. Zmrazit čas a vnímat sama sebe v celé svojí zranitelnosti.
Vyslovit se proti vykořeněné současnosti, prožít kouzlo přítomnosti. Zmrazit čas a vnímat sama sebe tady a teď v celé svojí zranitelnosti a pomíjivosti.
Čtvrté album Dead Magic nahrála švédská umělkyně Anna von Hausswolff v kodaňském kostele Marmor Kirken. Na místní varhany stvořila symfonii temnoty, která balancuje na hranici patosu a osudovosti a pět skladeb na ploše čtyřiceti sedmi minut je přímým úderem na autonomní nervový systém. Zcela neovladatelné návaly melancholie a přívlastky jako magický, temný, tajuplný, hororový nutí posluchače k reflexi dosavadního bytí, kleknout si a mlátit hlavou o zem, nakonec ale vstát a valit existenciální tíhu zase o kus dál.
Od ambientních přes rytmické instrumentální plochy staví Anna von Hausswolff mnohorozměrný svět hudby, jehož hlavní zbraní je hlas. Střídání poloh od takřka operního projevu přes úzkostný nářek a bojovný pokřik až po čarodějnické skřeky je jedna z jejich tradičních nepopiratelných kvalit. Všechno tohle se albem valí jako nezastavitelná vlna až k závěrečnému, převážně instrumentálnímu konci, který otevírá brány klidu a usebrání se po předchozí emoční bouřce.
Hausswolff záměrně dávkuje posluchačům neklid a dramatičnost nejen ve svém vokálním projevu, ale i v práci s hudební složkou. Folklórní prvky staví do kontrastu s táhlými ambientními plochami, tiché a intimní pasáže střídají divoké varhanní opusy podepřené naléhavým voláním o podstatě bytí. Kouzlo smrti, kouzlo okamžiku přítomnosti, kterou stěží vnímáme mezi přemýšlením o minulosti a honěním budoucnosti. Bytí „tady a teď“ prochází celým albem, které propojuje všechny protiklady v jednolité, neustále gradující kázání.
Snažit se o žánrové uchopení a zařazení je zbytečné. Pokud posluchač přijme pravidla rituálu a nenechá se odradit místy až přeexponovanou dramatičností, nabízí album Dead Magic introspektivní výlet nad propast vlastní přítomnosti. Poslouchat ho je jako si obsesivně mačkat modřinu na holeni. Návykové, příjemné, ale místy velmi bolestivé.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.