Vyzrálé spratkovství Jamese Colea

James Cole se po vzoru Kool Keithovy rozpolcenosti během své kariéry prezentoval v mnoha podobách – jako zasněný bohém s přízviskem Kapitán Láska, rozjímavý intelektuál na desce Orfeus nebo jako bezstarostný partyboy po boku Oriona v projektu Orikoule. V posledních letech se však Cole nejčastěji vrací k základům nastoleným v začátcích Supercrooo, kteří z Keitha rovněž čerpali, konkrétně z desky Black Elvis. Jde o návrat k rapové striktnosti, ke spratkovství, k palčivým syntezátorům a ostrým bicím.

Podobně je tomu i na novince M.R.D. Za úsměvným akronymem se skrývají slova Money Rain Dancer a jde o proces nemálo podobný šamanistickému vyvolávání deště. Jedná se o vizualizaci, která má přivolat peníze – rappeři předhazují veřejnosti falešný obraz bohatství, v klipech se odívají do drahého oblečení, pózují u luxusního auta a doufají, že se vše zmíněné stane realitou.

Tahle myšlenka bohužel v rámci desky nejde příliš do hloubky. Zabývá se jí v intru, outru, ale poté Colea prezentuje ve známých polohách. Ozvěny Kapitána Lásky i Orikoule lze slyšet v melodických refrénech, nejvíce prostoru je pak věnováno lyrické jedovatosti a syntetické, přímočaré produkci. K nádechu zapšklosti přispívají i někteří hosté – mimo Huga Toxxxe na Supercrooo odkojený MC Gey nebo producent Krudanze, který zásobil svými beaty podobně frackovsky laděnou undergroundovou skvadru Crystal Kidz, Slabinou je featuring Byza, který nahozený vibe ani trochu neumocňuje.

Přestože novinka staví na odzkoušeném, přináší i několik nových aspektů, momenty jisté vyspělosti. Cole sice nejčastěji zastává polohu ofenzivního floutka, ale nabízí i osobní retrospektivu a sebereflexi. Přiznává nekonzistenci minulých projektů, zakopává válečné sekery a ohlíží se za životními eskapádami. Větší porce textů je ale stále věnovaná nepřímé i konkrétní kritice českého rapu, popkultury i trendů obecně. Tracky jsou plné ověřených trademarků – bizarních obratů, metafor a obskurních odkazů, které pravděpodobně pochopí jen skalní fanoušci.

Z nahrávky M.R.D. je cítit patřičná svébytnost, dotažení vlastního stylu hezky reflektuje i cover zachycující Coleovu vlastní koláž. Už nejde o ortodoxní následování koolkeithovského mustru, na druhou stranu deska nenabízí nic moc jiného, co nastolil předešlý Kuffenheim. M.R.D. je solidní kolekcí tracků plných chytré rapové jízlivosti, kterou ale nedrží pohromadě žádná hlubší myšlenka.