The Walkabouts a Berlin

Setmělo se, mračna si rvou podbřišky o hroty těch vyšších z našedlých budov, děti se stahují pod křídla matek. Černá, modrá a šedá se mísí. Sem tam zběsilý řidič a srůstající dvojice, bludičky cigaret a sms zpráv. Večer v koncích a noc před vyhřeznutím. Tráva, nasládlý tabák a hrubá ostrá chuť na patře. Hloučky se stahují mimo světla. Hluk se mění v šum. Žádné davové ataky, nekonečné zástupy a opilecké excesy. Malá noční hudba pro černé košile, již nějaký ten čas bloudící duše a pevné boty. Opona se zvedá. Promenádníci vystupují ze tmy. Berlín nikdy nespí.

Tak copak se nám to tu rozjelo? Znatelné stopy městského folku, melancholie a zkrocení výbojů elektrických kytar. Ženský a mužský hlas vyprávějí. Síra se neplive, popový Bůh nevzývá a žíly neřežou. Je to dobře známá cesta, známé tváře a tolikrát vnímaná atmosféra. Živý záznam mapující aktuální nadšení a semknutí party kolem vůdčí dvojice Chris Eckmaa a Carla Torgerson po jejich fantasticky nevybočujícím posledním albu Travels In the Dustland. A musím říct, že pro všechny zasvěcené je to doporučeníhodný živák. Kompaktní a gradující. Eckmanova kytara zní živočišně, energicky a dřevně, tolikrát přiznané kořeny u Velvet Underground, Leonarda Cohena a Neila Younga vystupují do popředí zcela přirozeně a mění se v auru nesoucí se nad celým koncertem. Po plagiátorství nepátrejte, v tomhle případě jde o dědictví a sounáležitost, další článek jasně definovaného tvaru.

Carla Torgerson vyrostla z mlžné indie víly v noblesní královnu chladných ran, její hlas zní stále ledově a zdravě nostalgicky. V černobílých šatech a s decentními pohyby rukou dává tmavě oděnému shluku postav na pódiu zvláštní přízračný výraz. A její hlas, střídající se a proplétající s vypravěčským frázováním Chrise Eckmana, je stylotvorný. Trojice nejvěrnějších, klávesista Glenn Slater, basák Michael Wells a Terri Moeller s elasticky sametovými bicími, je doplněna nováčkem Paulem Austinem s dokonale padnoucím kytarovým vintage soundem. Z posledního studiového zářezu Travels in the Dustland tu máme velmi dobrý a silný koncentrát – Rainmaker Blues, The Dustlands, Long Drive in a Slow Machine, Every River Will Burn a Horizon Fade. Podle očekávání znějí přesvědčivěji nežli na poklidné, ač vymazlené studiovce. A hlavně – jsou to dobré písně z dobrého alba. Doplněny skutečnými perlami především z alb Devil's Road a New West Motel (melodicky klenutá Rebecca Wild, jedna z nejznámějších Jack Candy či gradovaná Grand Theft Auto). Vzpomínky se mísí s vizemi. Zdánlivě statická tvorba tepe a škrábe.

V zrcátku, v pohledu za sebe, zůstává za Walkabouts řada nikterak se nezastiňujících alb. Studiových, živých i soundtracků. Berlin do mozaiky skvěle zapadá. Zvuk je nepozlátkově špinavý až bootlegový, entuziasmus aktérů nakažlivý a tracklist dokonale nadávkovaný. Pustíte-li se setměním, nevypnete.