These New Puritans: Chceme válku

These New Puritans jsem dřív moc rád neměl. Jejich experimentálně hiphopový debut Beat Pyramid mi zněl jako Bloc Party smíchaní s astrologií, numerologií a zfetovanou kytarou Jamese Stewarta z Xiu Xiu. Nedá se popřít, že na kapelu, která je na hudební scéně jenom tři roky (a už hraje spolu s Klaxons, British Sea Power nebo Current 93) je to dost slušná deska – i když ne dost na to, abych o ní psal. Potom ale dostal introvertní frontman Jack Barnett nápad. Zavřel se na tři měsíce do svého pokoje a nedělal nic jiného, než že se učil hudební teorii a psát noty pro orchestr. K tomu poslouchal nigerijský hip-hop, dancehall, Wu Tang Clan a Britney Spears a jedl jenom kornflejky s benzínem. (Dobře, tu poslední věc jsem si vymyslel, ale zbytek je pravda!) Vzniklo z toho album, které Barnett popsal jako „setkání dancehallu se Stevem Reichem“. Album, které nikdy nechtěl hrát na živo, ale které NME zvolilo deskou roku 2010.

Hned při prvním orchestrálním tracku každému dojde, že tohle nebude Beat Pyramid 2. A spíš než alternativní hip-hop to připomíná Michaela Nymana, zmiňovaného Reicha, Björk a možná i Moondogovu schizorytmiku. A právě rytmická složka tvoří opěrný sloup celého alba. Nejenže These New Puritans v některých kouscích střídají rytmy s frekvencí, s jakou běžná kapela střídá akordy, ale pořídili si k tomu celou sérii bubnů, bubínků, pseudoperkusí, řetězů a taky dvouapůlmetrový japonský buben taiko, který se prostě nevešel do studia, a tak se část alba nahrávala v prázdném skladišti. Přidejte zvuk broušení mečů místo refrénu a kladivo rozbíjející melouny pokryté křupkami – nevinně vypadající Barnett se tak co nejvěrněji snažil napodobit zvuk tříštící se lidské lebky. Na megalomanské perkuse se nabaluje třináctičlenný dechový orchestr z Prahy, vibrafon, syntezátorová linka a dětský sbor. These New Puritans mají asi fobii z uškrcení strunou, protože na celém albu neuslyšíte ani jednu kytaru.

Celý ten barevný ansámbl se objevuje už v úvodní osmiminutové úderce We Want War, kterou Jack napsal těsně po tom, co se zúčastnil jednoho tajného afrického voodoo rituálu. (Tohle jsem si taky vymyslel.) Vsadím se, že tenhle song jednou někdo použije ve filmu jako soundtrack k nějaké epické bitvě ve slow motion. Potom si Jack sundá brnění, zasněně se zahledí z okna a ve dvouminutovém Hologramu dokáže, že se od Beat Pyramid naučil nejen zpívat, ale i psát hity. Kontemplativní Hologram je ovšem nutné poslouchat i s videoklipem, protože teprve dvě ubrečené holky, tulící se k piánu, tomu dodávají správnou atmosféru... Po krátké pauze se Hidden rychle vrací do své nejjistější polohy, k agresivnějším Fire-Power a Attack Music. It was September, harmful logic. It was September, this is attack music. Texty sice vypadají, jako by je vystříhal z novin autistický grafoman, dohromady s hudbou ale fungují docela dobře. Barnett místy používá esoterický žargon debutové desky, asi aby celkový smysl zůstal trochu „hidden“. A daří se mu to. Četl jsem v jednom rozhovoru: „Orion je podle textu zřejmě o smrti vojáka, že?“ „Ne, je to lovesong pro mou přítelkyni.“ „Aha.“ Nakonec přijde White Chords, která by zapadla mezi sólovky Thoma Yorka, a všechno to odpochoduje za zvuku fagotů, klarinetů a dětského sboru. Pak už jenom sundat sluchátka a spát...

Jsem docela zvědavý, s čím přijdou These New Puritans příště. Slyšel jsem, že mistr Barnett teď horečnatě naposlouchává melanéskou tradiční hudbu. Takže možná prodá všechny ty gigantické bubny a pořídí si ukulele; i když u téhle kapely je těžké cokoli předvídat. A teď se asi někam schovám a pustím si introvertní Hidden znovu – je to sice dva roky stará deska, ale letošní podzim se bude poslouchat úplně stejně dobře. A svět ať si zmizí pod vrstvou spadaného listí.