Wu-Tang Clan: Rozpačité loučení netopýřího klanu

Wu-Tang Clan vznikli před více než dvaceti lety mimo jiné díky tomu, že spolu jednotliví členové začali bydlet na Staten Islandu. Vytvořili kolektiv, jehož duch se nesmazaně otiskl do debutové nahrávky, která se po právu stala legendou. Všichni táhli za jeden provaz, a přestože již tenkrát byl Clan sdružením individualit, tak se jednotliví členové dokázali navzájem doplňovat. Na novince se bohužel mnoho z řečeného vytratilo. Skoro každý ze členů zní místy, jako by rapoval jen za sebe a ještě na půl plynu, tracky ztrácejí na údernosti a nenaplňují potenciál, který devítihlavé uskupení vždycky mělo. Problém, který se přenáší do neučesanosti písní, vrcholí v rozpačitosti alba jako celku. To se stává spíše sbírkou tu lepších, tu horších momentů, ale celek sevřený atmosférou nebo dokonce příběhem se vytvořit nedaří.

Ostatně kolem novinky Clanu se točil roj pochybností už od jejího ohlášení. Na rozmíšky ohledně zvukového směřování jsme si zvykli už u mladšího sourozence 8 Diagrams a nescházely ani tentokrát. Tak trochu tradičně se opět neshodl RZA s Raekwonem a ještě tak vystupňovali nepříjemné porodní bolesti. Raekwon prý RZA vyčítal příliš měkký zvuk, a vlastně má pravdu. Wu-Tang byli v dobách největší slávy synonymem pro syrový a hladový projev, který nezná kompromisy. A nové album se nesnaží o nic jiného, než na dobrou tradici navázat. To se ale nedaří, ať už kvůli nadbytečným soulovým samplům, nebo sterilnějším beatům. Občas se vlny podaří prolomit, ale obzvlášť druhé třetině desky schází výraz a tracky působí spíše jako vata než plnohodnotné zářezy.

Snaha navázat na úspěšné předchůdce je spjata s momentem nostalgie. Smutným faktem zůstává, že právě nostalgie se výrazněji než u fanoušků hlásí u samotných interpretů. Ti servírují hudbu, u které se člověk musí ptát, komu je vlastně určena. Pro fanoušky, kteří s kapelou vydrželi, je závan nostalgie až příliš silný a nové fanoušky takto získají jen těžko. Obrácení k minulosti je z desky cítit na každém kroku. Hned první singl Ruckus in B Minor odkazuje ke klasice Bring da Ruckus, hned na začátku také uslyšíte samplovaného ODB. Technicky vzato nic proti, ale celý Clan mnohdy zní, jako by samploval sám sebe. Praskání, útržky rozhovorů ze starých shaolinských filmů i svištění mečů jsou na svém místě. Ale působí jako ozdoba, jež k původnímu entuziasmu jen odkazuje, aniž by jej znovu odrážela.

To vše může vyvolávat dojem, že nový Wu Tang Clan jsou jeden velký omyl. Zas tak hrozné to není. Na desce najdete několik povedených tracků, které dokáží i po dvaceti letech přinést tradičního ducha Clanu a ukázat, že v rapu pořád patří mezi těžké váhy. Fakt, který se některým členům na sólových projektech daří bez problému naplňovat, zůstává u kolektivního díla daleko od cíle. Podle všech indicií by A Better Tomorrow měla být poslední společná nahrávka. Jako loučení má k nedůstojnosti daleko, ale zároveň ukazuje, že status legendární skupiny zůstává až příliš zakotven v hluboké minulosti, a závěrečná tečka je tak spíše epigonem či labutí písní dříve originálních bojovníků.