Z jejího lůna Děti kapitána Morgana vzešly

Děti, děti, ty děti... Možná by se dalo mluvit o přirozeném dospívání. O tom, jak pubertální rozjívení, vzdor a chuť se vyřádit přechází ve fatální touhy, plánované cesty a vzývání Boha. O uchopení pomíjivosti a adoraci požitků. O střetu se strýčkem Tomem. O výčepu po zavíračce, ponurosti, vypěstování návyku, o radosti, kterou nám dělají, o otevření se světu...

Děti kapitána Morgana si hned na začátku ujasnili jednu věc - když už se rozhodneme vydat cestou k albu, musíme vždy jiným směrem. Nekorzovat po vyšlápnuté trase, nevracet se na stále stejná letoviska. Mířit do neprobádaných vod. Vstříc dobrodružstvím. Dobrá volba, slastně vzrušující, načichlá sebevražednými i sebevědomými sklony. Takže - po prvním, folkovo-undergroundovo-šramlovitě excentrickém albu se dalo čekat cokoli. A přišla deska z opačné strany. Namísto nespočetněkrát v kontextu s prvotinou zmiňovaném vlivu Toma Waitse přichází stylotvorný vliv ruchomagického Toma Vtípila. Kuchyňský zvuk tak nahradil prostorově vyšperkovaný sound s desítkami drobných detailů. Snad jen čtveřice písní Sestřičky, Každý chlap má trojky kozy, Svatba a S prostě vytvoří snadnější přechod od prvního alba - podobné nálady a na první poslech i sound. Trefně jsou umístěny až po zatěžkaném, skoro by se chtělo říci bezvýchodném začátku (Člověk z města), který jasně ukáže, že světla a přátelských břehů jaksi ubylo (Kejklíři, Loď bláznů).

Banjo se z nosného riffového nástroje přesunulo na pozici jemného zdobení, hlavní roli hrají vrnící a vibrující plochy, basové linky a rytmus (jedno, zda bicí nebo noiseové prostřihy). Výraznou úlohu získal akordeon – střední tóny malující ležérní vlny na tmavém podkladu (úchvatná, až caleovsky gradující Havrany vymyslel Oumulu Bubuku a pouličně noční vyznání Špinavej). Jaroslav Záděra III. je vokálně civilnější a, nečekaně, náhle i barevnější. Veškeré nedohmaty a přehmaty spolu s využitím studiových dozvuků, syntetických zvuků a ruchů či další elektronické špíny zní živočišně, přirozeně a albu dávají punc organické, tepající hmoty. Pitoreskní, posmutnělý svět je opět utvářen především Homérovými texty s efektivním dokolorováním Milana Kozelky a jednou textovou koláží samotného Záděry.

Tahle deska je velká. Aranžérsky, zvukově, dramaturgicky, autorsky i interpretačně. Zdejší undergroundová rodina ji považuje za svoji (ostatně z jejího lůna Děti kapitána Morgana vzešly) a dozajista je s ní spjata. Ale nyní má otevřené cesty všemi směry. Kamkoli.