Z kentuckých dolů (až) do norského pivovaru - Panopticon

Když vyšlo v roce 2012 album Kentucky, bylo mi jasné, že ten rok v black metalu a metalu obecně už nevyjde nic, co by mě zasáhlo tak silně, přetočí moje dosavadní posluchačské zážitky vzhůru nohama a já to budu milovat, aniž bych to chápal. Black metal a country? Nejde ani tak o to, že jde o netradiční, pro někoho možná odvážné spojení, takových už bylo a poslouchat se to nedalo. Jenže tohle spojení maká a vlastně i dává smysl. Z žádné desky jsem necítil půdu, ohniště a domov, tak jako právě z Kentucky. I recenze se shodly na tom, že je to deska dobrá jak medovina, co vyzvracel Odin na vikingy, a rozhodně to nebylo tím, že všechny metly za hranicemi appalačského území se naučily svorně poslouchat Townese Van Zandta, Peta Steela a Tatera Tatea.

Během práce na novém albu Austin Lunn prohlásil, že bude dost možná jeho nejosobnější. Vzhledem k tomu, že Panopticon je jedním z nejosobnějších „jeden bubák black metal“ projektů, a vzhledem k absenci konkrétnějšího nastínění rostla očekávání i nejistota. Co se hudby týče, rozhodně nejde o pokračování předešlého kusu, black metal a bluegrass spolu tentokrát nekopulují. Občas sice dojde na krátkou felaci dřevní hudby, chvílemi zazní banjo, housle, kytara a píšťala, ovšem téma Roads to North kovboje nevolá. Nejosobnější na cestě na sever znamená nejmíň politické. Míň sociálního komentáře, víc piva a přírody! Roads to North je totiž vzpomínkou na čas v Norsku, kde byl na stáži v Haandbryggeriet a učil se vařit domácí pivo, a na toulky Švédskem (kde felil se Seeds in Barren Fields), což se odráží i v hudbě. Nesmrdí z toho norská síra ani švédská zběsilost/melodičnost, nýbrž se ozývá mohutné klepání na brány Göteburgu. Míň blekýře, víc At the Gates!

Panopticon nikdy nebyl projektem jednoho žánru a Lunn s nimi pracuje podle nálady skladeb, s přirozeností sládka. Lunn blastuje na bicí, jako Thor točí kladivem, a shredí na kytaru stejně výmluvně, jako Loki tiskne lži a intriky. Ostatně kromě houslí si vždycky všechno skládal a nahrával sám. Kdybych otvírák The Echoes of a Disharmonic Evensong slyšel někdy v roce 2005, prohlásil bych pravděpodobně blbost typu „00’s metalcore goes insanely epic!“. Z cesty to ale zas až tak není, protože sever nesever, takhle špinavě žádný severský melo death metal nikdy znít nebude. A obráceně, žádný metalcore nikdy nebude znít takhle epicky, nebude z něho vonět les a nebude hnát člověka místo do pitu na horský výšlap. Pingpongová struktura a myšlení. Nával zběsilých sweep pickingů a arpeggií to zas posouvají do metalcore 2007, chvílemi se objevují i ty sekané tlumené kytary. Lunn je ale pořád víc vypravěčský bard než attention whore, a tak kytarové finesy nezní jako manýristická masturbace. Upřímnost usměvavého vikinga.

Ani zdaleka není Roads to North metalcore deska, abychom si (ne)rozuměli. I když se zmizením politiky zní vzpomínání na sever nejpozitivněji v měřítku dosavadní tvorby a rozjezd zase dosti zběsile, pořád je to insanely epic.