Z posledních zbytků deprese - Beach House

Beach House jsou legendami dream popu, přesněji řečeno, jeho definicí, a nezávislý punc jim v roce 2012 setřela vlna zájmu následující song Myth. S pátou, poeticky nazvanou deskou Depression Cherry se Alex Scally a Victoria Legrand vynořili po třech letech. Zažijeme déjà vu?

Hned z prvních tónů lze vycítit návrat ke kořenům, což ostatně oba potvrdili v rozhovorech před vydáním "třešně na depresi". Deska Bloom je dostala do hal, kde se dream pop od Beach House prostě nehraje, a ani jednomu z dua sláva nezachutnala, právě naopak. Propojení s lidmi je pro ně důležitější než štos bankovek. Jejich klasický recept smíchaný z jednodušších řetězců synthů a kláves proložených měděným hlasem Victorie funguje přesně tak, jak má, je to vyspělá reminiscence časů prvního alba. Texty na celé desce nutí posluchače vcítit se do skladeb, lépe řečeno, vcítit se do sebe. Náladově album odpovídá mrazivé energii, kterou vnímáme v momentu, kdy načínáme novou kapitolu života s vědomím těch nekonečně barvitých cest.

"There is a place I want to take you, where the unkwnown will surround you. Take my hand…," zpívá se v Levitation, která dělá čest svému názvu, vznášet se v myšlenkách umožňují odlehčené synthy a přirozeně atmosférické klávesy. V jiskřícím závěru plynule naskakuje singl Sparks. Ten ohromuje varhany, mnohdy muzejními exponáty, které v kombinaci s moderními elektronickými prvky protkávají zvukovou stěnu a podpírají Victoriiny zemité vokály. Basové linky prohlubují únik od reality až na její vzdálenější okraj.

I přes množství použitých efektů celek nepůsobí předimenzovaně. Svůj význam ztratily bicí, kterých je na desce pomálu, a tak nezastiňují klávesové nástroje. No a Victoriin zpěv s albem Depression Cherry dospěl, jistota a odhodlanost je znát v každém vyřčeném slově. Ve Space Song slova mění svou podobu na sametovou dečku pro posluchačovy smysly a nejenom vnímavější jedinci sehrají předem prohraný boj s plnými slznými kanálky. Sborový zpěv závěrečné Days of Candy vyvěrá z hlubin posledních zbytků deprese a epické bicí doslova odtrhávají mysl od její schránky a vymačkanou ji vrací zpět na své místo. Pokud to nepomůže, zmáčknout play a zažít to znovu je vždy možné.

Na dream pop mají Beach House patent. S každou další deskou je znát určitý progres a „třešeň“ není výjimkou. Bicí a kytary pozbývají na důležitosti a ručička vah se překlápí k tradiční architektuře kláves, synthů, varhan a milionového vokálu. Žádná ze skladeb nevyčnívá, jde o kolekci zimních čajů, pohybují se na dreampopové vlně natolik pohodlné, že je z ní těžké vyskočit. Zkrátka a dobře, pokud jste momentálně v depresi, toto album je lékem. Pokud jste se z ní před pár okamžiky dostali, navlhnete pocitem melancholie a spadnete do ní znovu, a pokud na deprese netrpíte - ahoj, kdo jste?