Za minulostí (Iggy Pop)

Když si v roce 2016 Iggy Pop sedli s Joshem Hommem (Queens of the Stone Age, Eagles of Death Metal) před mikrofon pro podcast Song Exploder, aby posluchače provedli tím, jak vznikla skladba American Valhalla, která vyšla na desce Post Pop Depression, Pop se nechal slyšet, že když desku dával dohromady, věděl, že bude jeho poslední. Nestalo se. O tři roky později vyšla velmi povedená, ale zároveň netypická Free. Byla klidnější, s jazzovými prvky. Jako kdyby stárnoucí rocker upřednostnil klid před agresí a emočním napětím.

O to překvapivější může být hned první track z novinky Every Loser - Frenzy. Album nakopává tvrdá kytara, refrén tvoří několik vokálů a celé to má atmosféru live show. On sám svůj hlas napíná, občas vloží až animální vytí. Najednou máte pocit: “Starý pankáč se vrátil ke kořenům a pořád to umí.” Zajímavý zvrat přichází s následující Strung Out Johnny, kde je Iggy Pop pomalejší a melancholičtější a ohlíží se za svým bojem s drogami: “God made me a junkie./ But Satan told me so.”

Strung Out Johnny je asi nejsilnější skladbou materiálu. Nejen textově, ale také hudebně - nevyznívá vůbec syrově, právě naopak, producent Andrew Watt (známý například díky své spolupráci s Justinem Bieberem) skladbu hudebně navrstvil a dal jí ucelenější dojem. V refrénu slyšíme opět vícehlasy, sbor, který napomáhá tíživému efektu a zároveň skladbu spojuje s úvodem. Písnička je plná únavy a lítosti nad minulostí. Pryč jsou berlínská léta, která popisuje Lust for Life, pryč jsou i David Bowie a Lou Reed. Z berlínské trojice zbyl jen Pop. “You're strung out, Johnny/And you can't get away/ …/ And now it's time to pay.”

Dalším výrazným prvkem Every Loser jsou spolupracovníci. Hra na bicí nedávno zesnulého Taylora Hawkinse (Foo Fighters) i Travise Bakera (Blink-182) dodávají albu tvrdš zvuk, zato kytara Davea Navarra (Jane's Addiction), vyjma posledního songu The Regency, trochu zapadá. To by se nejspíš dalo připsat producentu Wattovi, jehož “osekávání hran” funguje v tracích jako Frenzy a Strung Out Johnny, v dalších ale tlumí syrovost a emocionální dopad písní.

Album by se dalo vnímat jako shrnutí Popova života a kariéry: některé songy připomínají The Stooges, ale jsou tu i zvukové experimenty typické pro jeho pozdní období. Every Loser je chvíli ve znamení hledání klidu, pak zase intenzity. A věčných pravd. „The problem with life is that it stops/ Hey, you kids…“