Za stínem vlastní duše (Načeva)

Ani ne tak zdivočele jako neotřele a intenzivně kluše nová, v pořadí desátá nahrávka Moniky Načevy, která na své dráze potkává poezii z 60.–80. let Šárky Smazalové, Václava Hraběte nebo Věry Jirousové. Ke spolupráci přizvala Načeva Davida Kabzana (Rány těla), který pro ni již v minulosti složil skladbu Nebe je rudý, a Markétu Pták (LO/VE), s níž navázala spolupráci v divadle Minor.

Desku otevírá hutný a nervní synťák, který až nápadně odkazuje k začátku opusu Mezzanine Massive Attack. Tenhle dojem rychle odřízne vysoký cinkavý zvuk, do kterého civilně promlouvá sametový alt Načevy, recitující text o černých vránách a dlouhé zimě. Hudební doprovod působí jako pomyslný obal, který se na chvíli rozbalí a ukáže skrytou báseň. Tu však zase rychle zabalí a nechá v sobě její téma rezonovat spolu s vokálem beze slov. To je klíč, který si hudebníci pro desku zvolili, a funguje to. Deska ubíhá jako život, během něhož si takřka nestihneme všímat všeho okolního, a Načeva klade důraz právě na to pomíjivé, na kouzlo okamžiku.

Chvilka před setměním je jemnou milostnou básní, jíž objímá lehce úzkostný zvuk v pozadí, který vystihuje kontemplaci nad vzpomínkou. Náladu textu nechává Načeva opět protékat dál neartikulovaným vokálem. Nic nepřidává. Zprostředkovává myšlenky básní, neztotožňuje se, emoci podpořenou hudebním doprovodem předává dál. Texty popisují natolik obecná témata, že nezaujatý posluchač nepozná, že se jedná o samizdatové básníky. Sdělované příběhy a nálady se mohou stejně dobře dít i nyní, stačí si je přisvojit. Je to plynutí v čase, plynutí hříchů v něm. Niterné pocity, pro které je forma básně ideální, vystupují ze své intimity, jsou odhaleny.

Verš „v téhleté pustině, odvážu psy a pustím je, za stínem vlastní duše“ je pak poměrně krutým existenciálním sdělením, se kterým Načeva pracuje kontrastně hravou formou. Jako by její výklad hledal naději a pozitivní elementy. Nebojí se však poprat ani s těžkými pocity a ve Zdivočelých koních se snoubí napětí s prožíváním složitých nálad, které Načeva nemá tendenci vyřešit, jako vykřičet. Je to recitační zážitek, když jednotlivá slova textu radikálně porcuje beat.

Kratinkou procházkou po ženském nitru se zdá být Korálek, v němž slyšíme, že „někde na šňůrce korálku mám ještě tvůj hlas“. Víc se nedozvíme a tenhle minimalismus funguje. Hudebně pozoruhodná je skladba Chvění, v níž rezonují témata hledání a prchavosti. „Jsem člověk,“ vyvolává Načeva do dunivého podkresu a jako by se ujišťovala, že skutečně „je“, a v opakujícím se sborovém „chvěje se to“ skutečně zažíváme sílu přítomného okamžiku.

Intimita ve skladbě Voda, jemné tóny a sametový recitativ válcuje plošný synťák, který jako by zastupoval nemilosrdnou realitu, přebíjející motiv zakázané lásky a intenzivního tělesného pouta. Skladba má skvělou dynamiku, působí jako vyprávění nabízející chlácholivé rozřešení. Naopak song se zdánlivě banálním názvem Listí už padá má v podání tria apokalyptický charakter a vnímání přírodního dění interpretují jako omamnou smršť vjemů. Nezbývá než „žasnout“, přidat se toho poklusu spolu s Načevou a prožívat verše, které už nebudou zapomenuty.