Některé texty se probourávají napříč žánry, jiné jsou nasáklé snovou bizarností jdoucí ve šlépějích Franze Kafky a vedou k nečekaným pointám.
Antologie a sci-fi, to jde k sobě. Žánr vědeckofantastické literatury ostatně vyrostl z povídek vydávaných v časopisech, které se později ke čtenářům dostávaly právě v podobě nejrůznějších, ať už autorem, tématem nebo datem vydání vymezených výběrech. Přesto, jak v pečlivém úvodu-studii ke svazku Uvař raka! připomínají pod pseudonymy Morten a Longin ukrytí editoři, v domácích podmínkách existuje takových souborů méně, než by bylo zdrávo. A ten svůj postavili jako hru s principem samotné povídky, zahuštěného, vypointovaného příběhu na pár stránek.
„Napadlo [nás] oslovit různé autory, kteří by na základě předem daných názvů napsali krátké povídky. Anglicky short stories. Na první pohled hračka, na druhý zatroleně těžký úkol. V jakémkoliv žánru,“ popisují pořadatelé vstupní zadání. Výsledkem je sedmapadesát textů od sedmatřiceti autorů a v jedné publikaci se tak potkávají pilíře domácí vědeckofantastické literatury (Ondřej Neff, František Novotný), zaběhnutá jména střední generace (Petr Stančík, Lucie Lukačovičová, Vilma Kadlečková), autoři nečekaní (Vladimír Merta) i ti teprve v rozletu, v řadě případů debutující.
Uvař raka! zachycuje skutečné tady a teď české fantastiky – nejen výběrem zúčastněných, ale i tematikou. Jsou tu nevlídné pohledy do budoucna, kde technologie nejsou nadějí, ale spíše zkázou a prostředkem útlaku, hranice mezi skutečným a virtuálním světem se v nich pravidelně stírá. Některé texty se probourávají napříč žánry, jiné jsou nasáklé snovou bizarností jdoucí ve šlépějích Franze Kafky a vedou k nečekaným pointám. Najdeme tu souboj výtahů, děsivé ořezávátko požírající svého vlastníka, zvrácenou cestovku, oživlou hračku, kruté roboty i pohrávání si s alternativními dějinami. Prostor pro (přílišnou) naději tu není, vize, které autoři předkládají, jsou z podstaty pesimistické.
Čtyři roky práce editorů se zúročily v podobě knihy, která naplno využívá svého neobvyklého čtvercového formátu. Každá z povídek zabírá striktně tři až čtyři strany a podle její délky se střídá rozložení textu na stránce: Ty stručnější jsou vysázeny větším písmem a formátovány do jednoho bloku, ty delší dostaly menší font a dvousloupcový formát. Proměnlivá grafika svou neobvyklostí znejišťuje, stejně jako použité ilustrace. O ty se zřejmě postarala umělá inteligence nebo jsou v jejím „dokonalém“ duchu vytvořeny.
Koncept skvěle ladí s obsahem. Uvař raka! funguje v rovině hry i jako poctivě vypravený vzorník toho, co domácí science-fiction v roce 2025 nabízí. A ukazuje nejen kvalitu literární. Soubor povídek totiž, tak jak to dobrá sci-fi vždycky uměla, pootevírá dveře k přemýšlení. A tady je podnětů řada, že z nich hučí v hlavě.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.