Zatažené záclony a ďábel (Nick Cave)

Vědomí stále ještě prapodivně rotuje bez záchytného bodu, v nepravidelných záblescích vydává mozek signály, že pochopil, že tahle cesta je ta chimérická, fatální a finální. Jenže úder byl tak silný a opakovaný, že je stále těžké čemukoli uvěřit. Přitom varování přicházela. Čas změny. Návrat domů. Návrat na místa, která už beztak nejsou stejná. Návrat s varováním...

K Push the Sky Away vedla řada indicií - na jednom konci kazatel Nick rozhazující mlžné vzkazy a na druhé skutečnost, že odkaz neonové duše předešlého eskamotérského evangelia Dig, Lazarus, Dig!!! byl povznesen do nejvyšších pater okultním svazkem řeznické dcerky s elektrickým cowboyem v chrámu Grinderman 2. To vše ve zběsilých obrátkách, plamenech a beatech. Hranice byly zasaženy. Čas dozrál. Čas probudit k životu spodní proudy, otevřít skrytá dvířka, z osvětlených ulic vstoupit do zašitých úzkých chodbiček pod schody.

Album plné šedé a černé, plné všemožných podob samoty, zhroucených možností a cest překypujících špatnými odbočkami. Album z nejsilnějších, nejniternějších a nejtišších. Místo okamžitě rozkódovatelných riffů a špíny i lesku všeobjímajícího rock&rollu přichází zlověstný šum, zdánlivý klid a minimalistické postupy (ach, ta mantrická basa ve We Real Cool a evokativní motivy ve Water's Edge). Jednotlivé fragmenty (ideové, textové, melodické) prorůstají jednotlivými písněmi celého alba. Sounáležitost, zacyklenost, nedohledno... Nástroje všemožně odtikávají, pulsují, vlní se, lámou (Wide Lovely Eyes), hypnotizující plochy jsou protínány dívčím, křehce poletujícím a opojným vokálem (Finishing Jubilee Street, We No Who U R). Houslové motivy Warrena Ellise démonizují pouze v občasných, ale extra silných dávkách. Ostatně, celý sound je tentokrát o náznacích a zdánlivé křehkosti, která však postupně nabírá na intenzitě (Jubilee Street ) s extrémní schopností uhranout, pozřít. Ani po vrcholné dávce (Higgs Boson Blues) nepřijde vysvobození, jen slastné omotání (Push the Sky Away). Tuhnutí šíje, hřejivý pocit, neschopnost se pohnout. Jsou tu hymnické perly, které budete milovat (Mermaids, We No Who U R , Jubilee Street), a před rozšířenými zorničkami rotují ikonické stíny chlápků s velkým C: Cash, Cale, Cohen... Cave s úšklebkem vypráví, lamentuje, předkládá vize i bujaře kráká, potkává na křižovatce Roberta Johnsona s kytarou za hrst dolarů, části mumifikované kočky klade po bok Miley Cyrus a Hannah Montany, krev je pravá a paměť mizerná (ano, absolutní vrchol, orgasmická změť obrazů Higgs Boson Blues), ženy rozevírají stehna jak Bibli, záclony jsou zatažené a ďábel je vždy na blízku.

Může existovat ještě hlubší rána? Ještě více deptající, bouřlivější a smyslnější... Hlava zůstává zakloněná, oči upřené do prázdné skříně, šelest na srdci k smíchu a pnutí pod pasem nepostradatelné. Kompromis nepřichází v úvahu. Vstoupíš-li, neexistuje návrat. Po vstupu, varován, zůstávám.