Zatraceně sexy dokonalý Jack White

Jack jede. Kromě všech svejch kapel, rozpadlejch i nerozpadlejch, loni v dubnu švihl do obchodů i první sólo desku. Navíc je zatraceně sexy. Ta deska samozřejmě. Parádních třináct kousků, každej jinej, žádná nuda, a přitom to pěkně šlape dohromady. Jack je možná despotickej puntičkář, ale ví, co chce, zahraje cokoliv, namíchá blues, progrockový riffy, country i baladu ve svižný album a celou dobu udrží jedno téma. Tleskám.

Vydrží mi to tak pět, šest, deset poslechů. Dokonalost začne bejt moc přímá, surová, sytá. Jack to rozjel do všech barev, fontána tryská, ale každá kapka padne, kam má. Album je tak vypilovaný, až mě začíná štvát. No jo, když si to sám produkoval. Label Third Man Records mimochodem vystihuje jeho posedlost číslem tři. Mám radši náhodu, chyby a texty zprasený lidskou zkušeností. Lehkost a hravost The White Stripes přešly do dunivejch tónů rádoby navztekanýho chlápka, kterýmu ale nějaký I'm Shakin' nevěřím. Ještě že jde o coververzi.

Začnem ale od začátku, prvních pár songů škádlí, pak se album přeleje do pomalejší a potemnělejší poloviny. Missing Pieces, lalala, rozejít se a vědět, že rozchod neznamená zapomenout. Hm. Víme. Dál. Teď to nakopnem, Sixteen Saltines a pořádná basa. Zabuší na mozek stejně jako vztah, kterej nebyl. Bolí i tak. Komplikovaná osobnost s vysokým intelektem, a teď nemluvím o sobě, ztěžka najde porozumění. Milé přiznání, že nechceme být sami. Jumpin' and weaving, marná snaha, když to stejně skončí and I'm solo rollin'. Završením je asi nejpřímočařejší song alba, Love Interruption, hedvábně soulovej duet, titulní píseň lákající na to, co bude dál.

Plnej zvuk hromady nástrojů od steel guitar přes tamburínu k base daj vyniknout nápaditosti při koncertech, kde Jack střídá uhlazenou část setu s doprovodnou dámskou kapelou The Peacocks, aby to následně pořádně rozehrál s chlapama z Los Buzzardos. Podobně do detailu jsou vyladěný i klipy, ať už modročerný dvojset ke zmiňované I'm Shakin', tak třeba agresí nabitá Freedom at 21. A co tam dělá Joshua Homme, nevím.

Musím uznat, že vypsat vlastní zlomený představy o harmonii do třinácti různejch stylů a nenechat se strhnout jedním proudem, dokáže jen hodně silná osobnost. Proto takový charizma. A pořád je to rock. Čistej rock, ledaskde jinde zašmudlanej, obroušenej nebo umlčenej elektrickejma beatama. Tak se White epickým klavírem s Weep Themselves to Sleep a téměř básnickým frázováním vrací k tvorbě The Raconteurs a jejich Carolina Drama. Zato kytarovej nářez střídající baladickou melodičnost uprostřed Take Me with You When You Go, dává vzpomenout na nejzběsilejší songy a rozlučku s White Stripes.

Na závěr trochu laciný piano v I Guess I Should Go to Sleep, v jakým baru na tohle proboha přišel. Been walkin' to long on a dead end street, snad ani ne, jen ať jde dál, tak trochu On and On and On... čím dál a tím lépe. Take us anywhere you go.