Zima, jaro, prvoroj (Franzie)

Superego Kid už není, je tu Franzie. Žánrové klubíčko z několika druhů vláken, co snoubí dohromady prvky postrocku, ambientu a math rocku. Na rozkvetlé kytarové linky se tentokrát, na rozdíl od tvorby původní kapely, lepí ve větší míře texty, co má na svědomí jemný hlas Veroniky Stříbrné. Název Franzie evokuje hned několik věcí – existencionalismus Franze Kafky nebo anglický výraz „frenzy“, což v překladu znamená běs a skutečně. Franzie stojí s nohama daleko od sebe, v napětí, ruce v pěst a tuto energii transformují v napůl hravé a napůl úzkostné kytarové party, co nakonec tvoří ucelené několikaminutové celky, přelévající se jeden v druhý. Nicméně toto celé je oproštěno od prvoplánového vzteku a celá tato tíseň je spíše jako smůla vzlínající z čerstvě pořezaného dřeva.

Skladby zapadají do žánrových definicí zmíněných kategorií. Franzie ale mezi nimi volně proplouvají a z nových skladeb je cítit obrovská touha po experimentu. Možná proto nová kapela, nové jméno. Opustit to staré, co svazovalo. Sami to tak potvrdili spolu s vysvětlením, co znamená název desky. Když včely cítí, že stávající úl jim úplně nevyhovuje, část včelstva vyletí vstříc světu hledat nové útočiště. Objevují nové věci, avšak činí tak s nesmazatelnou stopou minulosti, která se propisuje do jejich chování.

Na desce Prvoroj je sice velký důraz položen na kytarách, ale jsou to právě texty, co Franzie vytrhává z kategorie čistokrevného postrocku, který je občas fádní a předvídatelný. Surrealisticky vystavěné texty jsou plné psychedelických slovních hříček, co svou náladou a poselstvím oscilují někde mezi existencionalismem a přírodními motivy, jež jako popínavý břečťan prostupují skrz všechny skladby. Dotváří atmosféru uvozenou polyrytmickými kytarami. Jde tady o jednoduchá provolání, manifesty, co plynou po rovnoběžkách spolu s hudbou. Prvoroj je přírodní deska, nesmí ale nikdo čekat záplavy květin a kýčovitou krajinu – spíš se skrz tuto nahrávku dá chápat příroda jako symbol neustále koloběhu znovuzrození a naděje pro chvíle ztráty inspirace. Protože každou tvůrčí zimu následuje tvůrčí jaro.