Zjevení Orena Ambarchiho a Jima O’Rourkea

Oren Ambarchi by mohl být pro spoustu nezasvěcených ukázkovým příkladem zástupce odvrácené strany hudby. Tajemný chlapík ale nežije jen ve světě temných ambientních dronů. S každým rokem je znát, jak otevřený je novým vlivům.

Je to i díky jeho častým spolupracím s elitou hudebních improvizátorů, které postupně zapracovává na kooperativní desky. Každá z nich se tak stává unikátem s odlišnou atmosférou, bytostí, jež prochází skrze místa, v nichž Ambarchi sídlí jako tisíciletý genius loci. Zároveň patří i mezi extrémně pracovité autory, vypouštějící každoročně nezanedbatelnou hromádku titulů. Ostatně – letos má na kontě tři, což je, vzhledem k tomu, že je březen, slušné tempo. A na dvou z nich je podepsaný Jim O’Rourke. Jejich cesty se nezkřížily poprvé, v roce 2011 si střihli společnou nahrávku Indeed, když do party přizvali i japonského vrstviče dronů a pazvuků Keijiho Haina a vydali se na uši leptající tour. Rourkeovy spolupráce by se sice daly vyjmenovat všechny, ale nepředpokládám, že patříte mezi věrné čtenáře Zlatých stránek. Vemte tedy zavděk tím, že mezi řadu jmen patří třeba Sonic Youth nebo Fennesz. Z funkce producenta zaštítili Wilco, jejichž legendární Yenkee Hotel Foxtrot Rourke naopak stříhal.

Na albu Behold se oba vydávají k cíli po svém. Jim O’Rourke má kytaru zmáknutou spíš jako nástroj než objekt, což je proti Ambarchimu naprostý opak. I proto jsou symbolické strany desky jako dvě různá zjevení. To první se dovolává velkého Jona Hassela, přesněji jeho nahrávky Fourth World s Brianem Enem (zdá se, že si na ni vzpomněl už loni při nahrávání kvapící Quixotism, na níž oprašuje své bubenické cítění). U Behold jako by se na čtvrtý svět snesla noc. Rytmus neustal, ale je jemný a čistý jak noční obloha, doprovázen tajemnou koláží zvuků a ambientním klidem. Když už dojde na melodii, je naznačená. Nedotažená jako promyšlený tah tužkou, jehož přítomnost dodá kresbě charakter.

To druhá půlka je úsvitem. Tužku nahrazují barvy, křiklavé, zářivé, jasné, symbolizují krautrockovou zvukovou fantazii, přitom brní v prstech (The Necks) a je z nich cítit snaha prohrabat se v O’Rourkeových kytarových rukopisech z kusu Eureka. Všechno je stále neurčité, brumící a nekonečné, jako by ani nikdo nebyl autorem, hudba si klestí cestu prostorem. Nedá se ani říct, že má své osobité tempo, spíš nemá žádné. Stojí mimo něj. A stojí i mimo všechny možné styly.

A stejně jsou na tom Ambarchi a O’Rourke. Jako dva matadoři ve světě neomezených možností stojí nad akustickou plejádou a Behold je jenom jedním z kroků, který zanechali za sebou. Každá nová deska je zároveň minulostí, zatímco se neustále rozhlížejí kolem s nevyzpytatelným výrazem očekávání.