Zola Jesus a cit pro vizuál

Nika Danilova alias Zola Jesus už dávno není lo-fi. Už žádné jódlování v zaplivaných klubech, ale jasný svit reflektorů v zádech; a stejně jako Chelsea Wolfe zpřístupnila Zola svou tvorbu, aniž by ztratila šarm. Zlomová deska Conatus nabídla vrstevnatý moderní pop, čitelný a citelný, jehož společným jmenovatelem byl charakteristický hlas s lehce stravitelnou elektronikou. Letmo zamotala hlavu mainstreamu, protože pořád nebyla produkt, i když působila širokospektrálně.

Taiga, to už je jiná písnička, o poznání komplikovanější. Těkavý pohled do očí, který říká „ztrácím se, dovol mi podlehnout“. Bývala plachou burleskou na tanečním parketu, ale teď, skrz nejednoznačné kontury, dospěla v baletku na komorním rande, chladnou a nepřístupnou. Přesto není plachá, její sebevědomí bere slova i jistotu. Elektronika má od prvního okamžiku více poloh – potmě depešáky nepoznáš, hlas už taky není vědomým kontrastem. Nelpí na jednoznačných hitech a singl Dangerous Days, který asi nejvíc připomíná zvuk i rytmiku předchozí tvorby, je paradoxně nejslabším místem novinky. Ponechala si smyčce, propadla podivnému soulu, stala se tajem i jinotajem.

Zola nikdy nepotřebovala prvoplánovou kontroverzi, žádná Lady Gaga, nic ve smyslu „nevím, co sama se sebou, ale pořád mám v záloze třicet deka hovězího bůčku“. Zola ví moc dobře a Taiga je jen dokladem toho, že kromě osobitého přístupu k hudbě má i komplexní cit pro vizuál. Vstřícná k prožitku, odměřená k času i žánrovým hodnotám.