Zpátečka: V.A.R – Závislost

Liberečtí matadoři ostře sekaných riffů jsou na scéně bezmála třicet let. Za tu dobu stihli poškádlit bezpočet zvukovodů a vyslopat menší přehradu. Na první dobrou nic nového pod slunečníkem. Jenže zrovna tahle sebranka po sobě krom prázdnejch flašek nechala i něco málo dost fajnovejch válů.

Pár obzvlášť vypečenejch věcí se v roce 1995 podařilo během ojedinělé jasné chvilky zachytit na setsakra neveselou nahrávku Závislost. Ta se i s děsuplně „munchovským“ výkřikem na přebalu po téměř čtvrtstoletí dočkala zasloužené reedice s remasterovaným zvukem z temné sluje Miloše Doda Doležela, šedé eminence domácí metalové scény. Obskurní raritka pro nenapravitelné pamětníky útočí silou o průraznosti bouracího kladiva a víc než nostalgickou vzpomínku na bezstarostná devadesátá představuje divokou thrashmetalovou jízdu, po které přichází zasloužená kocovina. Hutná, protrpěná, nepolevující. A jak na potvoru není po ruce žádnej vyprošťovák, takže nezbývá než úpět, čekat a s palčivým sípotem potahovat z posledního olezlýho vajglu. Těžká jsou rána opilcova, ne že ne. Bez ohledu na žánr.

Thrash jest sice disciplínou hbitou a nesmlouvavou, leč byly časy, kdy neměl na růžích ustláno. Po euforii z přelomu 80. a 90. let šel zájem o ryčný kytarový vichr do háje a ortodoxní thrasheři museli chtě nechtě sušit hubu. Přežili jen srdcaři, kvalita, kterou prověřil čas. Taková, co nedbá velikosti labelu ani přirození. Proto, imponuje-li vám důraz a energická ekvilibristika těch nejtvrdších kytar, budete rabiátům z Podještědí zobat z ruky. Řev evokuje laskavější polohy funeral doomu, brejky v melodické skladbě zas připomenou práci nedotknutelných legend, jakými byly, jsou a budou Slayer nebo Anthrax. Jasně, přeháním. Ale jen trochu. Totiž rychlost není všechno a některý nápady jsou chytlavější než klubko ostnatýho drátu. Ne že by se tu šetřilo křivolakými sóly, třebas kvílející předváděčka v Mocné síle ční z desky jak šroubovák z týlu opodál tlející mrtvoly. Spletitá rytmika zve k tanci svatého Víta a v mazácky přerývaném tempu s sebou strhává všechno, co jí přijde pod pařát.

Vrcholem zůstává bujné sociálně patologické podhoubí z revíru Agenta 00. Jenyho bicí zatloukají do rakve národa hřebík po hřebíku, basa drží pod krkem a kytara ječí jak smyslů zbavená. Krutá smršť stupnic střídá valivou riffáž. Cesta tam a zase zpátky. Do krematoria. Pomalu, rychle. S páskou přes oči. Projít svou zdí nikdy nebylo snadnější. Dokonalým bizárem je tuctuc zavírák v podobě techno remixu kanonády Vratislav, která v nezprzněné verzi vyšla už na debutu Personal Destruction, léta páně 1992. Ethanol prý konzervuje, možná proto se V.A.R nestihli zkazit jako jejich zprofanovaní souputníci z Arakainu. Chytrému napověz, hloupého jebni. Totiž za mlhou tak hustou, že by se dala krájet, nic není, jak vypadá. A možná to nebyla mlha, možná to byl toxický závoj výparů z notně propitých chřtánů a všechna ta světla nejsou bludičky, ale majáky černejch sanitek, co sváží ztracený duše k branám záchytnejch stanic. Je po všem. Nebo ne?