Zpátky do budoucnosti (Priest)

Vydání nového alba s názvem Cyberhead švédské synthpopové formace Priest předcházela obměna podstatné části sestavy. Ačkoliv se díky maskám a neznámým identitám členů jednalo o kapelu takřka mysteriózní, odchodem zpěváka Toma Äsberga a hráče na syntezátor Alexe Högberga, který oba oznámili na svých sociálních sítích, byla zeď anonymity a tajuplnosti zbořena. Z původních členů zůstal pouze Linton Rubino, který přesedlal z perkusí na zpěv, což už si vyzkoušel na debutu. Za syntezátorem nově stanul otec Lintona Mauro Rubino, kterého prozradily zpod masky čouhající dredy, identita nového perkusisty zůstává neznámá.

Cyberhead na rozdíl od svého předchůdce New Flash částečně postrádá podmanivě temnou atmosféru BDSM sklepení. První singl Dead Ringer nebyl zdaleka tak působivý jako dřívější materiál, což je dáno absencí typických chytlavých refrénů. V kontextu celého alba však má své místo a patří k těm lepším skladbám. Dalšími, chytře zvolenými singly jsou Thieves a Beacon of Light. Zatímco ten první naplňuje mix energičnosti, silného refrénu i textu, ten druhý je příkladem synthpopové balady s osmdesátkovou atmosférou, která posluchače donutí ponořit se do melancholie. Na pomezí stylů těchto dvou skladeb stojí Hysteria, která přibližuje hádky pramenící ze vzájemného neporozumění a ničivé následky pro vztah. I Believe in You staví pomyslný hudební most k předchozímu albu New Flesh, úvodní klávesová linka silně připomíná skladby The Cross nebo Obey. Tvrdší písně na novince neuslyšíte. Trojice Indestructible, Star Maker a Mother Base, která celou nahrávku uzavírá, není úplně šťastná. Posluchačsky až moc příjemná, nezáživná a postrádající element, který by nutil si je pustit znovu. Vrcholem je pak píseň skladba Decay, jejíž kouzlo tkví v počáteční nenápadnosti, která je přehlušena melodicky zajímavým a bohatým refrénem se silným orientálním nádechem.

Priest se vydávají mainstreamovějším směrem, a to jak zvukově, tak stavbou skladeb. Předchůdce New Flesh a následné EP Obey měly ponurou sexy náladu, kterou na Cyberhead nenajdete. Rubino nedosahuje pěveckých kvalit svého předchůdce Äsberga, který je klasicky školený operní zpěvák, což se podepsalo na zpracování vokálů. Ty jsou hodně procesovány a skladby tak často znějí, jako by každou zpíval někdo jiný, což působí nekonzistentně. Přesto všechno převažují momenty dokazující, že kapela neztratila jiskru ani groove, jen má ambice k větší hitovosti. A zvládla vytvořit moderně znějící album zapuštěné v osmdesátkovém synthpopu.