Zpátky ke strojům? (Ona)

Zapomeňte na vibrátory a představte si, že máte sex s novými Windows 8.1. Že to nejde a seká se to? A přece existují lidé, kteří o tom dokáží natočit film, navíc skvělý.

Spike Jonze není žádné béčko. Už při letmém pohledu na jeho filmografii vám neujde, že máte co dočinění s člověkem, kterému je vlastní hravost a originalita. Ať už jsou to klipy pro Beastie Boys, Weezer a Fatboye Slima nebo celovečerní divnosti, které spáchal podle scénářů své spřízněné duše Charlieho Kaufmanna, jedná se o záležitosti značně nestandardní a zákonitě budící pozornost. Jeho nejnovější počin, oceněný Oscarem za původní scénář, není jiný. Vlastně jde o klasickou love story, počínaje seznámením, kdy se z prvních nesmělých vět vyvine důvěrná konverzace a vzájemné oťukávání přeroste v partnerský vztah se vším, co k tomu patří. Celá ta věc má ale háček. Zatímco první ze zamilovaných protějšků je člověk z masa a kostí, tím druhým, resp. druhou je operační systém.

Jenže hlavnímu hrdinovi je to šumák. S hlasem Scarlett Johansson jde o milou „holku“, která sice neuvaří, nevypere, ale zase umí skládat muziku a skvěle třídit e-maily. Neutrácí za šminky a nenosí spodní prádlo, pravda hlavně proto, že nedisponuje partiemi, kde by jej bylo zapotřebí. Šílenej bizár, jasně. Jenže těm dvěma to funguje, rozumí si. A při pohledu na Theodora Twomblyho (opět bezchybný Joaquin Phoenix) není těžké pochopit proč. Tichý, přemýšlivý introvert, jehož obživou je psaní tklivých dopisů za cizí lidi pro jiné cizí lidi. Když nepracuje, bezprizorně vegetí ve svém luxusním bytě a s osamělostí bojuje hraním stupidních videoher a chatováním na pornoseznamce – kuře melancholik hadr, ideální materiál pro dodavatele parťáků z jedniček a nul. Díky citlivé a důmyslné režii vám nebude dělat problémy soužití netradičního pseudopáru uvěřit. Navíc v momentě, kdy se dozvíte, jaké okolnosti vehnaly trudomyslného Theodora do pomyslné náruče digitální milenky, začne jeho chování dávat smysl. Minulost vám z hlavy nikdo nevymaže a výnosy některých citových investic nezřídka končívají v záporných číslech. Najít pak s rozchodovým škraloupem na duši sílu začít zase od začátku, nebývá jednoduché.

Nedá práci objevit ve fragmentech vyprávěného příběhu paralelu s životem režiséra. Pokud se spekulovalo, že Sofia Coppola otiskla do Ztraceno v překladu kus sebe, pak i pro jejího bývalého manžela byla Ona formou terapie, ve které se dodatečně vypsal z vlastních porozvodových depresí. Pozoruhodné je, že i zpracováním se Jonzeho zpověď deset let starému příběhu z hypermoderního Tokia nápadně podobá. Společným jmenovatelem je hledání. Pomalé tempo, panorama s mrakodrapy, vytříbený design interiérů a smutně koukající Phoenix, jehož pohled jako by z oka vypadl Billovi Murraymu. A že se během castingu usmálo štěstí právě na Scarlett Johansson? Příliš náhod najednou. Byť tentokrát hraje vyhlášená kráska výhradně hlasem. A když už jsme u zvukové stopy, čím byli ve Ztraceno v překladu písně Kevina Shieldse a My Bloody Valentine, tím je pro Onu hudba Arcade Fire doplněná o příspěvky Karen O.

Navzdory nezvyklému kníru a přemíře elektronických hraček nejde o žádný hipsterský manifest, i když pletených svetrů a kostěných obrouček si užijeme do sytosti. Spike Jonze se ani nesnaží kázat o zhoubném vlivu přetechnizovaného světa na mezilidské vztahy. Vypráví o lásce i bolesti a ukazuje svou vizi blízké budoucnosti, jaká dost možná bude. Mezi řádky pak připomíná, že naše životy za nás/s námi virtuální osobnosti žít nebudou. Na druhou stranu, když se po projekci dobrá polovina sálu jala patlat svítící displaye svých smartphonů, měl jsem chuť odpustit Jonzemu ten zkratkovitý a předvídatelný závěr, ačkoliv musím uznat, že tenhle příběh skončit jinak ani nemohl.