Beseda za humny (Beseda u Bigbítu, sobotní pré)

Bodří lidé mi jsou vzdálení. Jejich bezprostřední dobromyslnost působí na introvertní povahu jako rašple na porcelán a neméně rezervovaný postoj ve mně vyvolávaly folklorní slavnosti, obzvláště ty moravské, s cimbálovou muzikou. Názorový posun mě dostihl při spolupráci na výstavě malíře Zdeňka Hudečka, působícího v Uherském Ostrohu. Na jedné straně profesionalita, na druhé laskavost a vstřícnost, samozřejmě stvrzené několika panáky té nejdelikátnější slivovice. Každý pohled na obraz, který mi tehdy autor daroval, ve mně dodnes vyvolává jakýsi pocit smíru, lidskosti a zvláštního poklidu.

Uherský Ostroh není ani dvacet kilometrů od Tasova, a jelikož tehdejší opatrnost k této oblasti už vzala za své, na vinici zvědavosti dozrála touha navštívit 26. ročník Besedy u Bigbítu. Festivalu, který žije v širokém povědomí, a přitom stojí stranou. Je na hony vzdálen mamutím akcím, ale nelze ho úplně přiřadit ani do podhoubí alternativy, mezi hipstersky navoněné svátky nebo úzce specializované akce pro vyvolené milovníky těch nejutajenějších žánrů. Beseda jako by svévolně vyrostla z krajiny jihovýchodní Moravy se vším, co k tomuto konci republiky patří. Atmosféra čišící pokorou ke krajině, k tasovským domorodcům a vlastně i k návštěvníkům. Je to festival, kde neběháte od pódia k pódiu, a přesto stihnete skoro všechno, kde hraje prim kvalita zvuku, ne jeho hlasitost, kde se povalujete v trávě se slušným soukromím, přičemž pod pódiem je narváno.

Přestože Beseda dokazuje, že není pouze o hudbě – je tu prostor pro poezii, divadlo, diskuzní program i kreativní detaily jako světelná instalace na cestě mezi pódii od architektonického studia Ellements –, přeci jen jsou kapely jednou z nejdůležitějších náplní. A nebyli bychom na jižní Moravě, kdyby chyběla lidová muzika. Letošní cimbálku dovezl primáš Petr Mička a s ním přišla i popolední vlna horka, kterou naštěstí náležitě ztlumily vzrostlé topoly festivalového hájku. Pak přišla vhod písničkářská, jemná atmosféra Sisy Fehérové, která s kytaristou Vladkem Miklášem přivezla čerstvou desku Bardo. Divokou jazykovou jízdu ve stylu slam poetry rozjel v pořádně dusném šapitó Anatol Svahilec, jehož vystoupení nabralo zpoždění z typicky básnického důvodu – zaspal ve vlaku a dopendloval až do Vídně.

fotogalerie z festivalu hledejte tady, tu anebo i zde

Po chill & love vystoupení novozélandského pohodáře Thomase Olivera s havajskou kytarou se začal pomalu ochlazovat vzduch, a to byl čas pro emo/postrockové Cold Cold Nights, jejichž gradující melodické plochy asi ještě teď rezonují tamní krajinou. Druhá stage vyloženě sedla slovenským elektro-indie Elections in the Deaftown a zejména Pacino. Emo hardcorová skvadra působí na oko skromně, ale jejich projev byl pohlcující. Jakkoli je jejich poslední deska Půl litru země dobrá, nesrovnatelně ostřejší a ráznější kytarové riffy roztřásly zemi a z naléhavého křiku, dominujícího nad zpěvem, se podlamovala kolena. Díky trojlístku z Orlové blankyt nad Tasovem potemněl ostravským smogem, valícím se z pódia na stále rozvášněnější dav.

Povinností se stal set berlínského elektronického tria Kuf, protože kdy uvidíte kontrabas se samply? Pod pódiem už panovala uvolněná funky nálada, o níž se postarali předchozí The High Corporation, ale díky pestrému repertoáru Kuf, kolísajícímu od funky k experimentální elektronice i raveu, nabyla na jiskřivé atmosféře. A basista Valentin Link jen s vypětím sil odolával energii svižných melodií, když jednou rukou ovládal sampler a druhou mohutné dřevěné tělo nástroje.

Blížil se čas na hlavní hvězdu, headlinera Zolu Jesus, kterou si organizátoři „odchytli“ cestou na polský festival Off. Nicole Hummel přijela v doprovodu kytaristy Alexe DeGroota a i bez houslistky Michelle Woodward zvládla vyvolat dojem intimity a tajuplnosti a zároveň přecházet k intenzivnímu dark-popu. Zahalená do krvavě rudých šatů zářila na temné stagei jako Venuše na nočním nebi, její pohyb byl uhrančivý, nadpozemsky vzdálený a zároveň zemitý. Pak se naplno rozsvítila světla. A vynořil se padlý anděl vyprávějící svíravé příběhy, vláčený zlostí, hněvem, ale i beznadějí a smutkem. Jakmile však Zola Jesus promluvila k publiku, čišela z ní radost i pokora, a snad i trocha nejistoty, když představovala některé písně. Koncert, který se od potemnělého úvodu přelil do emotivní změti tvrdých samplů a až oratorně působících nápěvů zakončilo vazbení kytary a noisová exploze.

Besedu u Bigbítu je obtížné popsat. Přestože je na nádherném místě, není to genius loci, co sem přitahuje návštěvníky z celé republiky. Není to ani zvučný headliner, atrakce nebo pocit výjimečnosti. To nejsilnější je sounáležitost. Atmosféra.