Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Pro jednou opouštím důvěrně známé žánry a vydávám se vstříc subverzivnímu popu a fluidním identitám. Neukotvenost je vystupujícím toho večera vlastní, navíc hlavní protagonistka Charli XCX se objevuje na vrcholu mnoha žebříčků. Ať už přímo nebo jako producentka; ta, co se snaží popu vtisknout svou osobitou vizi už přes deset let. Vstřebat, vyplivnout, pokřivit, ale zachovat líbivé linie. Že předskakují Dorian Electra (o problematice jejich pomnožného rodu jindy) je nanejvýš uspokojivé.

Ulicí Dlouhou procházím s dostatečným předstihem. Dostatečným tak, že se mi dostává pohledu na nezvykle dlouhou frontu před vchodem, před kterým čelem k sobě stojí tourbus a kamion, což naznačuje jistý maximalismus události. Život na cestách je řehole, ale pohodlí hotelu by si neměl snad odpírat nikdo, říkám si a nakonec usuzuji, že půjde nejspíše „jen“ o technické zázemí. Stání ve frontách nepatří mezi mé oblíbené disciplíny, tentokrát jsem ale zaváhal, když jsem čekání v hostomickém výčepu protáhl. Dorian Electra začali na čas a já stíhám zaznamenat leda nadšené ozvuky těch prozíravějších. Co se dá dělat, potrestal jsem především sám sebe a přišel o magický kabaret i pohled na ikonický mušketýrský knírek.

fotogalerii z koncertu zhlédněte tady

Mé očekávání už je tak pouze na střední hladině, Charli XCX ale vše zachraňuje. Energický nástup, volný kostýmek a kondenzovaná energie londýnských raveů devadesátek, i dekadence hollywoodských večírků v Los Angeles, které si tak oblíbila a kde nyní setrvává. A kde taky během pár týdnů dala dohromady poslední, o něco osobnější album prozaicky nazvané Charli, pod které se podepsal též slovutný A.G. Cook z labelu PC Music. Jestli může Charli XCX působit jako šedá eminence současného popu, Cook stojí ještě o pár odstínů dále, což neumenšuje jeho blahodárný vliv, který na své koně měl a má. Rádiové zpívánky se tak často bortí do apokalyptických krajin, konstrukce a dekonstrukce zvuku se suverénně pohybuje mezi nostalgií i futuristickými klubovými výjevy. Přirozenost i umělost, bionické hymny střídají jemnější balady. I ty ale nepostrádají hranu – jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující a i z mdlých tracků vytváří živelný spektákl. Není třeba čekat na osvědčené hymny, které rovněž nechybí, lze se spolehnout i na méně ohrané písně.

Roxy není vyprodané, je ale zaplněné tak akorát, a i když jde o větší vystoupení, zážitek si drží punc útulnosti a v rámci možností i intimity. Stejně jako zpěvačka/producentka, která není celebritou nejvyšší kategorie, ale zároveň je dost známou a uznávanou, aby nebyla underground. Když se po jejím boku na stagi objevuje hrstka spřízněných duší v atypických kostýmech, začínají se do rytmu kývat i věčně znudění barmani. Hédonismus čtvrtečního večera, vše je dovoleno.