blbka na rajzu: Spectaculare III. (Jon Hopkins)

To máte tak... Ale abych nelhal - Jon Hopkins měl být můj osobní Spectaculare vrchol, zopakování orgasmického zážitku z letních Katovic, kde rozduněl několik tisíc maniaků velmi hutnými bassovými brejky. A já si mohl palčivě vzpomenout třeba na set Adama Freelanda na Proboštských jezerech léta páně... nevimtyvole, to byl i bůh mladý. Jenže open air je trochu něco jiného než plná Akropole. Frederic Robinson nepromine, a já sám sobě taky ne, ale fronta na šatnu byla tak ukrutná, že jsem oběhl i Hostivař, než se dalo vejít.

Jon Hopkins je zajímavý tím, že kombinuje zvuky hudebních nástrojů a syntetické pláty, je zajímavý mixem sladkobolnějších prvků, noiseových elementů a čistě tanečního parketu. Pak už záleží na rovnováze nebo na charakteru akce. Zatímco na Nowa muzyka to byla hluková lázeň daná aparátem a prostorem, velmi fyzický zážitek plný nevtíravých, omračujících ploch, v Akropoli se odehrála solidní diskoška. Řekněme páteční Roxy. Skladby většinou rezignovaly na složitější pasáže, vykostěná páteřní linka, fade outy, ruce hore, ječák. Nebyl čas na překvapivější zvraty nebo další zvukové plány, a když už, Hopkins track nesmyslně utnul. A hrozně spěchal, i když nebylo kam, přídavek do ztracena, i na Akropoli bylo brzo. Na druhou stranu sukces ohromný, Jon je krasaveček a vyžívá se v pohybech za strojem, v čudlikování je brilantní, i když to někdy trochu vypadá jako Kluci v akci. Další vyprodaná akce Spectaculare naplňuje nadějí už jen proto, že to může být jen první z dalších ročníků, od Lunchmeatu NEONE jsem se tak dobře neměl, jakkoliv jsou to nesrovnatelné akce.

Počkat počkat, abych se nepletl: nemám vůbec nic proti Roxy, ba naopak: těla, tanečky, drogy a prdýlky, naklepané tělo bpm, jeden dlouhý výkřik a samá rozkoš, páteční prasečina, miluju. Ale kde jsme to začali... U Jona Hopkinse?