blbka na rajzu: Spectaculare IV. (Hauschka vs Frahm)

Závěr Festivalu Spectaculare sliboval dvě lahůdky, které byly zajímavé nejen tím, co produkují za hudbu, ale v rámci divácké odezvy hlavně tím, že bylo zase vyprodáno. Nevím, jestli se u nás už podařilo udělat několikadenní elektronický festival, který by měl tolikrát plnej dům, smekám před pořadateli, smekám i před fanouškem.

Protože jsem chytrej jako vopice, přišel sem jen tak tak, abych se vyhnul padesátimetrové frontě na šatnu, díky čemuž jsem viděl i Hauschku od začátku. Takhle: za hvězdu měl být a taky byl Nils Frahm, ale potkával jsem víc lidi, kteří šli na německého experimentátora. Dva pianisti, dva přesahy, dva vesmíry. Volker Bertelmann aka Hauschka je zvláštní typ pavouka, který si otevře křídlo, na struny naháže binec, co má po kapsách, vyhrne si rukávy a začne preludovat. V průběhu koncertu pak ještě všechen ten spotřební materiál (kousky kovů, pásky, korále, cokoliv) po strunách posouvá a přesouvá podle toho, kam bude tlouct. Výrazové prostředky hudebního nástroje se znásobují, zvukové pole bobtná a prostor pro humor, improvizaci a nečekané zvraty je takřka nekonečný. Jestli nevíte, o čem mluvím, doporučuju video z keňského Nairobi, velmi výmluvné. Navíc Hauschka předvedl set s finským perkusistou Samulim Kosminenem (mohli jste vidět na Colour s Kronos Quartet, kde měl tribálnější sestavu). Mimořádně uvolněný a humorem sršící Hauschka se vyžíval i v promluvách k publiku, což příjemně kontrastovalo s odměřeným a soustředěným Kosminenem, který se zároveň držel zpátky a prostor kolíkoval pro Hauschkovy mergle (pravičkou ještě obsluhoval mašinky), než že by se tlačil dopředu. Projekce zabírající křídlo seshora tomu dávala další rozměr, je dobrý vidět, co se odehrává uvnitř nástroje. Hauschka je úkaz, který ohromí originalitou a živou hudbou na druhou i nezaujatého, neznalého posluchače.

Nils Frahm sice taky kooperuje s elektronikou, ale jeho projev je daleko minimalističtější a klasičtější ve způsobu hry na klavír. Nechci říkat, že Frahm je patron vážnohudební, to zase ne, jen více hraje na city, je patetičtější a čistší, jiný. Navíc tentokrát nechal elektroniku, která byla nainstalovaná na ohromném stole vedle něj, povětšinou odpočívat a dal přednost tklivým, prostorovým rozvíjením repetitivních kompozic, nechal kmitat ruce a gradace v těsném sledu za diváckým nadšením, aplaudujícím v průběhu celého večera více než empaticky.

Což bylo příznačné pro všechny koncerty Spectaculare. Téměř jako zázrak, nejlepších pár dní za dlouhou dobu. Ano, pijan píše paján, jakkoliv jsem si bral do držky jednotlivá vystoupení. Jen mrtvá láska je bez výhrad.