Boj s vlastní nejistotou (STRFKR)

Jestli kdy něco vystihovalo tvorbu STRFKR, tak určitá schizofrenie. Povznášející, psychedelií a euforií prosáklá hudba doplněná o do výšky vyhnaný zpěv Joshuy Hodgese v protikladu s texty plnými pochybností, zklamání a vyrovnávání se samotou a nevyhnutelností umírání. Chce se tančit, jen u toho vždy probublává zvláštní melancholie. Poslední album Parallel Realms, přicházející po čtyřech letech od kytarovějšího Future Past Life, tento vyzkoušený recept vytěžuje znovu. Chvílemi zábavně, chvílemi méně.

Sedmá řadovka nepřekvapí a nejvíc dá vzpomenout na Miracle Mile z roku 2013. Příkladem klasického vzorce portlandské party je hned čtvrtá položka na tracklistu, Feelings. Euforický taneční beat okořeněný osmdesátkovými synťáky, jednoduchý návykový refrén a u toho nikdy nekončící boj s vlastní nejistotou: „Feelings / Run and hide away / From each other.“ Podobnou strukturu lze najít na dalších místech (Together Forever nebo Holding On), které šikovně a pro STRFKT typicky mísí chytlavý lo-fi indie pop s nasládlým smutkem.

Na albu je čitelný rukopis producenta Chrise Coadyho (Yeah Yeah Yeahs, TV on the Radio nebo Beach House), jeho produkce ale často svádí k myšlence, jestli něco podobného neslyšel už někde jinde, jen lépe. Nejvíce takto křičí jinak chytlavá Armatron, která pomrkává po Tame Impala tak silně, že by se Kevin Parker začervenal.

Zajímavé momenty ale přicházejí především v druhé polovině stopáže. Temnější ponor v podobě až postpunkového úvodu nabízí nejexperimentálnější Lot of Nice Things, jejíž chladnější zvuk mnohem lépe ladí s textem („I don’t want to waste the energy or effort on a throwaway“). Francouzsky zpívaná Cizzlers zase při využití tanečního groovu netlačí tolik na pilu a přináší trochu jinou, zajímavější tvář STRFKR. Podobně zpátky, ale ještě s výraznější atmosférou, se drží Under Water / In Air, která umožňuje po úvodním kvapíku první nadechnutí.

Parallel Realms nabízí osvědčené postupy, které STRFKR vždycky fungovaly, ale neposouvá je zásadním způsobem nikam dále. Když Hodges v závěrečné sedmiminutové Leaving přemítá „I don’t remember what’s the point of it all / What a let-down, What does it matter / When It’s always just more of the same“, chtělo by se mu přikývnout a říct „pojďme to příště udělat trochu jinak“. Protože vytancovávat se zběsile z trápení nedá věčně.