Nick Cave a Warren Ellis o zmaru a odchodech

Z nové desky Nicka Cavea mrazí, což při jejím názvu asi nepřekvapí. Hypnotický témbr Cavea předurčil k roli smutného vypravěče a materiál vzešlý během pár dní lockdownu situaci neodlehčí. S dlouholetým pracovníkem a spoluhráčem z The Bad Seeds se dotýká bolesti v mnoha podobách. Melodie mají houpavý, často repetitivní ráz, některé jsou holé jako únorové koruny stromů. Jiné zase ponuré jako únorová zima. A když vynikne smyčec Warrena Elise, vše ještě zvážní. Jeho tahy v Old Times evokují hejna ptáků, co plavou vzduchem nad hladinou řek. Nechybí ani chorály. Poprvé zazní přímo v titulní písni Carnage, ve které Cave zpívá: "This song is like a rain cloud that keeps circling overhead. Here it comes around again."

Z desky ční fatalismus i sentiment. Koneckonců, výmluvné jsou už názvy skladeb: Hand of God, Old Times, Lavenders Field, Balcony Man. Všechny staví na pocitech a obrazech. Vrcholu docházíme v kontrastní skladbě White Elephant. Je do ní vetkaná květnatá symbolika bílého slona a zároveň odkazuje k hnutí Black Live Matter: "I'll shoot you in the fucking face... Just for fun...for free..." Přímočaré výhrůžky pak náhle střídá gospelová koncovka: „The time is coming, for the kingdom in the sky.“

Není to poprvé, kdy Cave tvoří pouze v duu, jen s Warrenem Ellisem za sebou mají mnoho soundtracků (Za každou cenu, War Machine, Wind River, Králové). Ty jsou ale povětšinou romantičtější se zvonivými aranžemi, zatímco Carnage je prodchnutá zmarem, konečností a vírou. Sám Cave pak nazývá desku krásnou a brutální.

Světová média v recenzích akcentovala, že Carnage je překvapením. Vydání nikdo neavizoval a tvorba probíhala ve zrychleném režimu. Překvapit může i to, že tolikrát opakované, úsporné postupy neztrácí na síle. Slova o odchodu či smrti zazní nesčetněkrát, ovšem spíše než lítost slyšíme poezii a pochopení. Hora patosu je tak akorát vysoká.