Cesta do hlubin gruzínské duše - Didgori

Málokdo asi ví, že založení prvního gruzínského sboru lidových písní inicioval český pěvec Josef Navrátil alias Ratili, který v Gruzii dlouhodobě působil. A zdá se, že i po téměř 150 letech je české publikum gruzínskému polyfonnímu zpěvu stále nakloněno. Pěveckému sboru Didgori, který vystoupil dne 30. října v prostorách Muzea hudby v rámci festivalu Struny podzimu, totiž aplaudovalo několik desítek nadšených diváků.

Na počátku možná nebylo slovo, ale tón. Alespoň v Gruzii, kde děti zpívají dříve, než se naučí mluvit. Spolu s Arménií patří Gruzie k nejstarším křesťanským zemím, které jsou neustále ohrožené silnějšími sousedy. Vše zlé je ale k něčemu dobré a permanentní potřeba obhajování vlastní kultury posiluje národní identitu. Gruzínská polyfonie je od roku 2001 součástí seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO a není divu. Když poprvé uslyšíte mnohohlasý zpěv a cappella, který je pro evropské ucho poněkud netypický, jste ohromeni.

Didgori se pojmenovali podle posvátné hory v západní Gruzii, na jejímž úpatí se v roce 1121 odehrála významná bitva. 12 mužů v tradičních černých krojích sestávajících ze dlouhých kabátů se zdobením na hrudi a stříbrnou dýkou zvanou kama u boku, hrdě nastoupilo na pódium Muzea hudby na pražské Malé Straně. Jeden z nich nejdříve pozdravil diváky v češtině a pak už v angličtině uvedl první set písní. Bloků bylo celkem pět, každý čítal čtyři písně z nejrůznějších oblastí.

Dozvěděli jsme se, že se gruzínská polyfonie dělí na západní a východní a obě oblasti mají specifické varianty. Základ polyfonie z východních oblastí je často tvořen tím, že několik zpěváků drží basový tón (tzv. dron), nad kterým se proplétají hlasy v opakujících se smyčkách. Západní regiony pak staví spíše na synchronní polyfonii tří hlasů. Zcela specifickým způsobem zpěvu je pak jódlování zpívané fistulí a bohaté na ornamenty zvané krimanchuli ze západní oblasti Guri.

V Gruzii se zpívá při nejrůznějších příležitostech a i koncertní program byl sestaven tak, aby zazněly písně světské i církevní. Zpěváci se různě přeskupovali, zpěv zněl občas jako dialog, občas jako hádka, někdy jste se v souhře hlasů ztráceli, pak zas nacházeli. Většina písní byla a capella, rytmiku občas podpořilo tleskání, dvě písně pak jeden ze zpěváků doplnil hrou na tradiční drnkací nástroj čonguri. Závěrečný aplaus nebral konce, Didgori tak byli nuceni přidávat. Na závěr jsme se tak dočkali i neoficiální hymny Gruzie a ukázek tance.

Igor Stravinsky v roce 1990 v rozhovoru pro Los Angeles Time prohlásil, že v tradiční gruzínské hudbě nachází více hudebních nápadů než v té současné. Nezbývá než souhlasit a doufat, že podobně hudebních zážitků bude přibývat. Písně by totiž neměly umírat, ale žít navěky.