Vystoupím na Náměstí republiky, vedle je krámek Potraviny. Od osmi do osmi. V řadě přede mnou stojí paní, má zvláštně nakasaný obličej.
Za oknem letí chmýříčko. Pomalu, plavně, vzduch se tetelí jihem, voda je cítit rybami. Bydlím u zapomenuté železniční zastávky, vede tu ulice Topolová, jakoby do lesa. Tohle ulice nedělají. Na jednom stromu je napsané: Tady prcaj lidi. I stromy.
Cestování hromadnou dopravou po Ostravě je zábava svého druhu. Pečlivě naplánované rekonstrukce místních tepen zajistí průjezd místy, o kterých jste netušili, nové perspektivy. Vystoupím na Náměstí republiky, vedle je krámek Potraviny. Od osmi do osmi. V řadě přede mnou stojí paní, má zvláštně nakasaný obličej, jako někdo z úchylného komiksu. „Ale musíš mi zavolat, dát mi vědět, já pak vstanu a udělám to. Podniknu prostě kroky, které se ode mě očekávají.“ Otočí se na svou dcerku, která křivě přešlapuje vedle ní, nevidí ani na první poličku s lízátky. „Drž hubu, fazole, nebo ti jednu fláknu.“ Prodavačka se dívá na mě, ráda by slyšela, co si budu přát, co bych koupil v tuto denní hodinu. „Modré gauloisky.“ Pátravě se na mě podívá. „Tak to nemáme.“ V Ostravě jsou místa, která odkazují na minulé dekády do té míry, že projít dveřma do roku osmdesát dva není problém. Nemluvě o tom, kam odkazuje podnik Metro bar pod Frýdlantskými mosty. Ženy, které tam pracují, jsou androidi. Ptala jsem se.
fotogalerie z druhého festivalového dne sledujte zde, tady i tu
V areálu je to zvláštní. Lidé všeho druhu a všech barev se baví podle svého, potkávám ty, které bych tu nečekala z politických názorů, i ty, které bych nečekala kvůli životnímu založení. Ulice pod těmi největšími věžemi je plná, diskotéky křičí. Zvukovka Uniform je natolik nechutná, co se týče fyzické bolesti, že musím pryč. U Maryčky, kavárny před areálem, což je velmi dobré zákoutí pro chvíle tyto i následující, sedí lidi z okruhu skupiny Sheeva Yoga. Bavíme se o místní kultuře. Vedle nás ladí kapela. Pak začne. Refrén: Chleba namazaný hovnem. Tupě se směju. Ale přemýšlet se dá nad ledasčím.
Tančím u Floexe a pokradmu se dívám na holku vedle mě. Sleduju ji už několik let, nepotkáváme se vůbec, a ukradla bych ji duši, kdybych ji řekla, že ji chci. Floex má balonky, já ne. Uteču, u Světa techniky promítají Most. Sednu si k vozíčkáři. Jmenuje se Patrik. Konečně se cítím mezi svými. Říká: Ahoj, to sem rád, že tu seš. Je to hlína. A já: Je, ale místy hodně smutná, ne. A on: Jo! A to se mi líbí nejvíc. Dám mu pusu a jdu pryč. I ženy vozíčkárů jsou háklivé na své… chovance. Odchovance. Lásky. To bude vono.
Rád bych řekl, že jsem to neviděl, ale nebyla by to pravda. Když jsme ve středu večer s Ondřejem Štindlem v patiu žižkovského Atria žertovali, že kde jinde poprava než na stadionu, který se jmenuje po Aztécích, ještě jsme netušili, jaká tragédie se ve čtvrti Coyoacán o pár hodin později odehraje. Ale je třeba to brát z té lepší stránky: začíná mundial. V klidu a bez nervů. Plan seguro.
V neistej kultúrno-spoločenskej situácii prichádzame o priestor, ktorý priniesol angažovanú a náročnú kultúru do regiónu, bojujúceho s gentrifikáciou a tiež výrazným pesimizmom.
Anglický idiom „smoke and mirrors“ označuje klamání, zastírání pravdy nebo kouzelnické triky. Akorát na Slovensku se s nějakou sofistikovanou kamufláží dávno nikdo nezdržuje.
Pokud se chystáte na některou z regionálních projekcí a tápete, co si nenechat ujít, máte tu tradiční výběr filmů, které opravdu stojí za pozornost.
Groningenské Plato plné po strop, koncerty v record storech jsou samozřejmě fajn, ale je to disciplína sama pro sebe. A rozezpívávat publikum uvnitř?
Hudba, která se nedá ignorovat, hudba, která mění pravidla hry.