Články / Rozhovory

Alasdair Bouch: Hudba je odrazem mého života

Alasdair Bouch: Hudba je odrazem mého života

Jana Vondrušová | Články / Rozhovory | 16.02.2015

Charismatický písničkář Alasdair Bouch se v České republice cítí jako doma. Zakládá si na osobním kontaktu s publikem, v jeho textech najdete sami sebe. Povídali jsme si o novém albu Go Forth!, skotských kořenech, inspiraci, muzikantských začátcích, ale také o slávě a jejích podobách.

Co tě vedlo k tomu, že jsi opustil Anglii a usadil se v Praze?
Hodně jsem cestoval a uvažoval o přestěhování do Německa. Chtěl jsem učit angličtinu, abych mohl hrát, cestovat a pracovat zároveň. Škola, kterou jsem si vybral, nabízela hodně zajímavých lokalit, ale nejvíc mě oslovila Praha. Nebo spíš ona si vybrala mě.

A už jsi tady osm let?
Jo, přes osm let. Franz Kafka řekl, že Praha má spáry, ze kterých už vás nepustí.

Stýská se ti po Anglii, nebo se tu cítíš jako doma?
Cítím se tu jako doma. Myslím, že na spoustě míst se člověk může cítit jako doma, zvyknout si tam. Po Anglii se mi nijak zvlášť nestýskalo, ale loni v zimě jsem se tam vrátil a skutečně jsem si to užil. Moji rodiče žijí na venkově a já se cítil odpočatě, i když to byla jen krátká návštěva, zato s hezkým důvodem – moje sestra se vdávala. Možná čím kratší návštěva, tím víc si ji užívám. Stýská se mi po rodině a přátelích, po krásném anglickém venkově, ale rozhodně mi nechybí tamější politika. I když umím trochu česky, je skvělé jít po ulici a nerozumět úplně všem. Asi se časem budu muset přestěhovat někam, kde nebudu znát řeč, protože tady už začínám rozumět konverzaci na ulici.

Tvé jméno nezní jako typicky britské.
Alasdair je skotská verze jména Alexander. Existuje asi devět různých způsobů, jak tohle jméno psát, třeba Allister, Alastair, Alistair, ale všechny mají stejný původ – Alexander, „ochránce mužů“.

Takže máš skotské kořeny?
Zčásti. Pocházím ze skotsko-anglicko-irské rodiny, bohužel v ní nemáme žádné Velšany. Moje máma zastupuje tu skotskou a irskou část a táta tu anglickou. Zajímavá rodinná směska. A moje příjmení – Bouch – může někomu znít francouzsky, ale není to tak. Pochází z hranice mezi Skotskem a Anglií a je to jakýsi nový způsob psaní starého skotsko-anglického jména. Je až úsměvné, jak v dnešní době můžeš najít spoustu věcí online, vysledovat své kořeny v Irsku, Skotsku a tak podobně, ale většina lidí si je vykládá špatně. Můj táta se zabýval historií naší rodiny a podařilo se mu zjistit, odkud jsme přišli. Miluju Skoty, jejich kulturu, poezii, zajímavou historii.

Vždycky jsi věděl, že z tebe bude muzikant?
Ani ne. Ve škole jsem zpíval ve sboru, v muzikálech, operetách a podobně, než mi odešel hlas. Operety Gilberta a Sullivana jsou skvělé, takové legrační, o pirátech, vílách. Takže jsem v nich jako dítě hrál a zpíval a jednou jsem v jedné dostal hlavní roli a tohle byla moje první ochutnávka života na pódiu. Potom mě dostal rock´n´roll a už nepustil. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se mohl živit muzikou. Nikdy jsem o tom nesnil a vlastně jsem to ani moc nechtěl. Ve škole jsem pouze jamoval s kamarády a postupně si tím začal přivydělávat. Uvědomil jsem si, že si můžu vydělat peníze muzikou, aniž bych musel být slavný. Pomohlo mi to ve studentských letech, měl jsem víc peněz na útratu v barech a na koupi desek - všechny peníze jsem tenkrát utrácel za desky. První písničku jsem napsal asi v patnácti nebo šestnácti, ale nikdy mě nenapadlo, že se dostanu tam, kde jsem dneska. Kdysi jsem ve Walesu měl kapelu, se kterou se nám dařilo, hráli jsme ve velkých sálech, ale nikdy jsme nenatočili žádnou desku. Maximálně existovaly záznamy z pár koncertů a to bylo všechno. Svým způsobem lituju, že jsme žádné CD neměli, ale taky si myslím, že tenkrát bylo o dost těžší nahrát CD než teď. Dneska je to všechno o počítačích – já si ho koupil teprve před pěti lety –, ale tenkrát jsi musela zajít do nahrávacího studia a nahrát to na pásky a tak. Neexistovalo domácí studio. Profesionální nahrávací vybavení bylo mimo můj rozpočet a taky by bylo hodně drahé nahrávat CD s celou kapelou. V jedné chvíli nás bylo v kapele sedm. Jasně, mohli jsme ta CD vyprodat, kdo ví.

Na kytaru ses učil sám?
Sledoval jsem ostatní, odposlouchával. Nikdy jsem nechodil na žádné hodiny kytary a i dneska hraju dost věcí po svém. Vždycky jsem něco odkoukal, potom šel domů a zkusil si to. Ale asi jsem dal prsty jinak, než jsem měl, nebo to zkrátka patří k mému stylu hry. Každému bych doporučil jednoduše vzít nástroj do ruky a začít hrát. Dneska se můžeš spoustu věcí naučit na internetu a tuhle možnost jsme my tenkrát neměli. Nemohli jsme si vyhledat, jak se hrají naše oblíbené písničky. Taky hodně pomáhá mít kolem sebe lidi, co mají k muzice vztah. Kamarády, co buď sami hrají, nebo muziku aspoň poslouchají. Být odkázaný sám na sebe by bylo hodně těžké. V tomhle jsem měl štěstí, všichni moji kamarádi chtěli hrát na kytaru a vypadat cool v kapelách. Ale tenkrát jsem byl spíš zpěvák, neučil jsem se na kytaru proto, abych hrál na pódiu. I v mojí první kapele to trvalo dost dlouho, než jsem vzal do ruky kytaru a začal na pódiu hrát. Sice jsem napsal všechny písničky, ale vždycky jsem to přehrál kytaristovi, který to pak hrál na koncertě a já zpíval. Až později, kdy jsem psal složitější skladby pro dvě kytary, jsem už prostě hrát musel. Byla to nová zkušenost, něco jako začít úplně znovu, zpívat a hrát najednou je úplně něco jiného.

Kde bereš inspiraci?
To je těžká otázka. Novinář se na to zeptat musí a v jistém smyslu je to prokletí každého muzikanta, umět na to odpovědět. Asi bych na to měl odpovědět pokaždé jinak. Inspirují mě každodenní věci, nemám jen jednoho umělce, který by mě na začátku kariéry ovlivnil. Nikdy jsem nechtěl znít jako někdo jiný. Když něco složím a mám pocit, že to zní jako můj oblíbený interpret, většinou to zahodím. Nechci vytvořit něco, co už tady bylo. Inspirují mě lidi, počasí, situace. Nedávno jsem byl v baru a kamarád mi vyprávěl, jak je zničený z rozchodu s holkou. Takové věci mě inspirují. Přemýšlím nad slovními spojeními, které zní muzikálně. Když slyším slovní spojení, které mě zaujme, a dokážu na jeho základě složit písničku, je to v pořádku. Mám určité hudební vzory, ale nezním tak. Nezním jako Frank Zappa, Captain Beefheart, ABBA nebo Duran Duran. Je to jako vaření, všechno jde do hrnce, zamíchá se a vyndáš to, o čem si myslíš, že je zajímavé.

Nejdůležitější je zůstat sám sebou.
To určitě, ale trvalo mi hodně dlouho, než jsem našel vlastní styl, vlastní vyjadřování. První písničky byly ovlivněné muzikou, kterou jsem tenkrát poslouchal. Jak jsem dospíval jako člověk i jako muzikant, dovolil jsem svému vnitřnímu já vyjít na povrch. Můžeš skládat donekonečna, až je to konečně to pravé. A já vím, kdy je to moje písnička, a nikoho jiného, je mojí součástí a vím, že nikdo jiný by to tak nenapsal. Vyrůstal jsem v Anglii, na univerzitě studoval anglický jazyk a literaturu, takže jsem se učil o rozboru textů a básní, jak jsou tyhle věci tvořeny. Co si přečteš ty, není to, co oni napsali. Zavítáš do jejich životů, užívají zrovna tohle slovo nebo slovní spojení, protože to pro ně něco konkrétního znamená. A přesně takhle vidím skládání písniček – není o tom použít tohle slovo, protože znělo tak dobře v písni Leonarda Cohena nebo Boba Dylana. Je to o tom, použít slovo nebo slovní spojení, které něco znamená pro mě osobně. Inspirace není jen o muzice, ale je to i vysvětlení, proč se o některých ženách říká, že jsou múzy. Skládání je umění, a proto tak milujeme naše oblíbence, protože písničky můžou být napsány jen jimi a nikým jiným. Mohly být napsány jen Dylanem nebo Cohenem, Jeffem Buckleym. V jejich písničkách se poznáme, protože nás donutí zamyslet se nad určitými aspekty života a lásky.

Jako muzikant hodně cestuješ. Oblíbená místa?
Když jsem byl v Africe, slyšel jsem tam krásnou muziku. Mám rád místní kulturu, tanec, není jednoduché zůstat v klidu, když tuhle muziku slyšíš. Muzika je vetkaná hluboko v každé zemi. Jdeš v Indii po ulici a uslyšíš muziku z rádia nebo taxíku, z obchodů, všechno dotváří atmosféru. Pamatuju si, jak jsem se na ulici v Maidanu zastavil poblíž jakéhosi chrámu a nemohl přijít na to, odkud ta muzika jde. Všude po ulici byly reproduktory a bylo to slyšet hodně nahlas, nějaký chlápek hrál na dudy a znělo to jako sólo Johna Coltranea. Vždycky mě přitahovala muzika cizích krajů. Když jsem byl mladší, John Peel měl v rádiu pořad, kde pouštěl výbornou hudbu z různých koutů světa. Buena Vista Social Club, kterému jsem dělal propagaci, vytvořil příležitosti pro méně známé muzikanty. Když jsem slyšel místní kapelu v Indonésii, byl jsem nadšený a říkal si, kde byli doteď. Rád bych znal jejich příběh. Není to jen o tom, že si poslechneš muziku a řekneš si, je to hezký, líbí se mi to. Když jsem byl v Zimbabwe, seděl jsem v zahradě, jen tak si hrál na kytaru a přišel ke mně místní chlápek se starým kazeťákem, postavil ho na zem a povídá: „Poslechni si tohle, nic podobného jsi určitě neslyšel.“ Ozval se hlas a kytara, no, páni, to jsou skvělé texty, připomíná mi Dylana, ale je to nějak jiné. Jak to, že jsem o něm nikdy neslyšel? A ten chlápek povídá, on je v Jižní Africe hodně známej, tak se ptám, jak se jmenuje a on že Rodriguez. Hned mě napadlo, že by o něm někdo měl napsat článek, je vážně výbornej. V Jižní Africe byl ohromně slavný, a doma ho nikdo neznal. A o deset let později vznikl film Pátrání po Sugarmanovi. Tak jsem si řekl, kruci, prošvihl jsem svoji šanci, kdybych to udělal tenkrát, mohl jsem objevit Rodrigueze. Doteď si pamatuju pocit, kdy jsem ho slyšel poprvé, a býval bych si přál, abych ten dokument udělal dřív než někdo jiný. Ale není nic lepšího, než vidět místní lidi v jejich prostředí, když dělají to, co milují. Proto považuju živou muziku za tak důležitou, ale to jsme odbočili. Když jsem spal v poušti v Namibii, stopoval a nedařilo se mi, tak jsem přespával v poušti a jediná civilizace v dohledu byla malá benzínka. Tak jsem tam čekal na auto, ale nikde nic. Byly tam dvě ženy z kmene Xhosa, který se dorozumívá mlaskavými zvuky. To byla muzika, neuvěřitelná řeč! Neměl jsem ani tušení, o čem si povídají, ale vidět způsob, jakým se dorozumívají, bylo něco neskutečného. Mrzí mě, když si uvědomím, že jednoho dne tahle řeč úplně zmizí.

A co místa, kde jsi hrál? Máš oblíbená?
Jasně, že jo, ale nejsem jako Pink Floyd, co hráli v Pompejích. Na takových historických místech nehraju. Mám místa, kam se rád vracím, ale atmosféru dělá publikum. Někde je to lepší než jinde, třeba Štramberská trúba je nádherné místo, hrával jsem tam dost často. Jsou tam skvělí lidé. Musíš vylézt kopec a pak tam dorazíš a připadáš si jako doma. Komorní prostředí, ale jedno z těch, kam se rád vracím.


pokračování co nevidět

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vstupní prohlídka: Fred Madison

redakce 20.02.2020

V březnu Fred Madison pokřtí novou desku ve Valmezu, ale i jinde. Co si nechají donést do backstage, co je vyprudí?

Chelsea Wolfe: Budujem si svoju definíciu ženskosti

Lucia Banáková 19.02.2020

Byť na javisku sama a hrať prostý akustický song je náročné, ale je to pre mňa osobný rituál, príležitosť k rastu ako umelkyne i duchovnej bytosti, hovorí Chelsea.

Martin Mažári (Edison Filmhub): Tahle oscarová sezona byla perfektní

Jarmo Diehl 18.02.2020

Povídání s Martinem Mažárim o současné kinematografii, vnímání filmu jako takového i o tom, co ho dovedlo zrovna do filmhubu.

Pořadatelská: Kristýna Procházková (Spratek production)

redakce 17.02.2020

Dělat koncerty pro kamarády v sobě obnáší velkou dávku romantiky, ale taky spoustu práce. Kristýna Procházková vypráví o své Spratek Production.

Protokol: Scott Hansen (Tycho)

redakce 14.02.2020

Scott Hansen neboli Tycho si prošel cestu od tvrdých kytar až k snové elektronice a audiovizuálním světům, které dokáže vytvořit člověk doma s laptopem.

Tono Guth (La3nos): Hudba je rečou a rytmus jej kostrou

Daniel Hevier ml. 14.02.2020

Aký vplyv má hra na perkusie na vedomie, stres, úzkosť? Rytmus je pre Tóna Gutha prirodzeným vyjadrením tela aj mysle.

Vstupní prohlídka: Brains for Sale

redakce 13.02.2020

Brains for Sale nabízí citové výpovědi, hymny loserů i úvahy o současnosti a podobně vyznívají i jeho odpovědi níže v rámci vstupní prohlídky.

Protokol: Isaac Symonds (Half Moon Run)

redakce 11.02.2020

Kde se bere inspirace k éterické tvorbě Half Moon Run? Když vyrůstáte na heavy metalu, jde to samo.

Douška vydavatelská: Dominik Suchý (Weltschmerzen)

redakce 08.02.2020

Label Weltschmerzen se chce věnovat zajímavým a koncepčně zaměřeným nahrávkám současné hudby s dekadentním nádechem.

Protokol: Chris Stewart (Black Marble)

redakce 06.02.2020

Projekt Chrise Stewarta, podepsaný pod Sacred Bones, se poprvé představí v Praze. Při té příležitosti nahlížíme pod jeho pokličku.