Články / Reporty

Film a živá hudba: Ulička, kde není radosti vs Kochlea

Film a živá hudba: Ulička, kde není radosti vs Kochlea

redakce | Články / Reporty | 03.08.2013

Stočtyřicetiminutová výzva. Tak by se dala ve zkratce nazvat páteční projekce filmu G. W. Pabsta z roku 1925 - Ulička, kde není radosti. První významnější dílo rodáka z Roudnice nad Labem živě doprovodila brněnská kapela Kochlea. A už od prvních vteřin bylo jasné, že se Ryba, Bobsňák a Keša připravili opravdu poctivě a náhodě nenechali vyjma několika improvizací v delších pasážích ani ťuk.

Film je rozdělen do devíti aktů, které kopírují chronologickou linku, a divák se proto neztratí. Neztratila se ani Kochlea. Dlouhý, táhlý začátek s basovým motivem byl předzvěstí dlouhého filmu a kapela si vytvořila potřebný prostor pro tematické celky, které se postupně prolínaly a střídaly. Výtečně si poradili například s opakující se scénou v hotelu, kde jsem měl místy pocit, že hrají na večírku zbohatlíků a duševně chabých jedinců v poválečné Vídni trio in vivo. Celkovou melancholii umocňovala basa, jež pouštěla do éteru silné motivy, využívala smyčky a vrstvila je ve formě clusterů do šikovných témat. Velmi se povedly pasáže s thereminem (znovuobjevený elektronický nástroj, vynalezený v době vzniku filmu), jehož zvuk perfektně uvolňuje uzdu fantazie a vede diváka (potažmo posluchače) dějem i psychologií postav. Ve filmu jde o bídu a zmar Vídně po 1. světové válce - o široce rozevřené nůžky společnosti, kde jedni mají hojnost a druzí by pro kousek masa třeba i… cokoliv. Scény s typickým řezníkem Krkovičkou a dlouhou frontou nuzáků, čekajících na kus žvance, si žádají těžší kalibr nežli theremin s basou, a proto byl čas na bicí. Naprosto střídmě a rytmicky vykutáleně používá Kochlea bicí v pasážích, kde je to zapotřebí, tematicky správně je i psací stroj na začátku třetího aktu, který vyluzuje z elektronických hejblátek a na koleně vyrobených udělátek bubeník Ryba. Kapela působí kompaktně, čistě a uvědoměle obzvláště v místech, kde úchvatná Greta Garbo a neuvěřitelně výrazově bohatá a emotivní Asta Nielsen hereckým umem vyjadřují nezáviděníhodné životní situace. V několika momentech zpomalení filmu (padá taška na zem, houslista z kapely vyskakuje) by se podle mě slušelo detaily podtrhnout i zvukem, ale Kochlea hraje plošně, takže nějaké záseky ani nejsou zapotřebí. Zajímavé rozuzlení vraždy je finále celého filmu a devátému aktu tudíž nechybí fortissimo. Člověk má pocit, že hudba je tam odjakživa. A to je dobře.

Trochu jsem se bál, že usnu, ale celou dobu jsem kritickým okem a uchem sledoval dění, které mi to nedovolilo. Kdyby měla Kochlea, která má za sebou už několik audiovizuálních projektů, hrát k optimistické komedii s Hughem Grantem, pravděpodobně by z toho bylo melancholické melodrama. Jejich síla je totiž zcela jinde.

Info

Letní filmová škola 2013
Film a živá hudba: Ulička, kde není radosti (hudební doprovod: Kochlea)
2. 8. 2013, Slovácké divadlo, Uherské Hradiště

foto © Marek Malůšek

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.