Články / Reporty

Film a živá hudba: Ulička, kde není radosti vs Kochlea

Film a živá hudba: Ulička, kde není radosti vs Kochlea

redakce | Články / Reporty | 03.08.2013

Stočtyřicetiminutová výzva. Tak by se dala ve zkratce nazvat páteční projekce filmu G. W. Pabsta z roku 1925 - Ulička, kde není radosti. První významnější dílo rodáka z Roudnice nad Labem živě doprovodila brněnská kapela Kochlea. A už od prvních vteřin bylo jasné, že se Ryba, Bobsňák a Keša připravili opravdu poctivě a náhodě nenechali vyjma několika improvizací v delších pasážích ani ťuk.

Film je rozdělen do devíti aktů, které kopírují chronologickou linku, a divák se proto neztratí. Neztratila se ani Kochlea. Dlouhý, táhlý začátek s basovým motivem byl předzvěstí dlouhého filmu a kapela si vytvořila potřebný prostor pro tematické celky, které se postupně prolínaly a střídaly. Výtečně si poradili například s opakující se scénou v hotelu, kde jsem měl místy pocit, že hrají na večírku zbohatlíků a duševně chabých jedinců v poválečné Vídni trio in vivo. Celkovou melancholii umocňovala basa, jež pouštěla do éteru silné motivy, využívala smyčky a vrstvila je ve formě clusterů do šikovných témat. Velmi se povedly pasáže s thereminem (znovuobjevený elektronický nástroj, vynalezený v době vzniku filmu), jehož zvuk perfektně uvolňuje uzdu fantazie a vede diváka (potažmo posluchače) dějem i psychologií postav. Ve filmu jde o bídu a zmar Vídně po 1. světové válce - o široce rozevřené nůžky společnosti, kde jedni mají hojnost a druzí by pro kousek masa třeba i… cokoliv. Scény s typickým řezníkem Krkovičkou a dlouhou frontou nuzáků, čekajících na kus žvance, si žádají těžší kalibr nežli theremin s basou, a proto byl čas na bicí. Naprosto střídmě a rytmicky vykutáleně používá Kochlea bicí v pasážích, kde je to zapotřebí, tematicky správně je i psací stroj na začátku třetího aktu, který vyluzuje z elektronických hejblátek a na koleně vyrobených udělátek bubeník Ryba. Kapela působí kompaktně, čistě a uvědoměle obzvláště v místech, kde úchvatná Greta Garbo a neuvěřitelně výrazově bohatá a emotivní Asta Nielsen hereckým umem vyjadřují nezáviděníhodné životní situace. V několika momentech zpomalení filmu (padá taška na zem, houslista z kapely vyskakuje) by se podle mě slušelo detaily podtrhnout i zvukem, ale Kochlea hraje plošně, takže nějaké záseky ani nejsou zapotřebí. Zajímavé rozuzlení vraždy je finále celého filmu a devátému aktu tudíž nechybí fortissimo. Člověk má pocit, že hudba je tam odjakživa. A to je dobře.

Trochu jsem se bál, že usnu, ale celou dobu jsem kritickým okem a uchem sledoval dění, které mi to nedovolilo. Kdyby měla Kochlea, která má za sebou už několik audiovizuálních projektů, hrát k optimistické komedii s Hughem Grantem, pravděpodobně by z toho bylo melancholické melodrama. Jejich síla je totiž zcela jinde.

Info

Letní filmová škola 2013
Film a živá hudba: Ulička, kde není radosti (hudební doprovod: Kochlea)
2. 8. 2013, Slovácké divadlo, Uherské Hradiště

foto © Marek Malůšek

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.