Články / Rozhovory

ILLE: Krásný a syrový inspirativní území

ILLE: Krásný a syrový inspirativní území

Jarmo Diehl | Články / Rozhovory | 17.09.2013

Olga Königová si kdysi začala říkat ILLE, teď už si tak říká celá její kapela, ale z jakého slova to všechno vzešlo, to byste asi neuhádli. Možná ji znáte z kapely Obří broskev, možná jste ji zahlédli, když předskakovala na poslední tour Kittchenům, ale nejspíš jste si jí všimli, když nazpívala duet, obráceně – když s ní nazpíval duet V rekvizitách Jaromír Švejdík („featuring“). O ILLE už se píše a myslíme, že se bude psát i víc. Olga dělá POP a nikdo z toho nemá kopřivku. Taky není proč. Nová deska Ve tvý skříni vyšla u Supraphonu. (Taky bez kopřivky.)

Název tvůj a teď už celé kapely je ILLE – je to správně s kapitálkama? Mají nějaký speciální význam nebo co to vůbec znamená? Víš jak se řekne polsky „kolik“?
Dřív jsme se psali Ille. ILLE se ale líp čte. Aha, že se kolik polsky řekne „ile“, je pro mě další novinka. Minulý týden jsem se takhle dozvěděla, že norsky to znamená špatný. Nejdřív jsem z toho byla trochu špatná, haha, ale Jakub (manžel, kuchař a toho času Kittchen, pozn. red.) mi pak doma vysvětlil, že to je náhodou dobrý.

Všechno to začalo u slova ile, které jsem náhodou objevila v obsahu sbírky Zpěvy sladké Francie, když jsem potřebovala vymyslet nick někam na internet. Ile znamená francouzsky ostrov. Přidala jsem tenkrát L navíc, protože mi slovo se zdvojeným L přišlo zajímavější než s jedním. Od té doby se mnou ille jde, jmenoval se tak můj blog a teď i kapela.

Pocházíš z Ústí nad Labem – neznám sice moc ústeckých kapel, ale podle tvojí hudby nebo podle Houpacích koní, kteří taky chystají novou desku, bych řekl, že je to asi poetický kraj. Nebo že naopak dokáže vybudit to… křehčí v člověku?
V Ústí je všechno, co člověk potřebuje pro to, aby byl trochu mimo sebe. Vyrostla jsem na Klíši, kousek za domem jsme měli chemičku a nádraží Západ. Klasická industriální poetika. Z dětství si pamatuju zimní inverze, všechno se schovávalo v mlze a smradu. No ale pak tu taky vždycky bylo Labe a kopce, zdymadla, Porta Bohemica. Sudety. Vždycky jsem silně vnímala, že to město má atmosféru a že je trochu smutný. Mrzelo mě, jak na něj hodně lidí nadává: „Neznám to tam, ale jednou jsem projížděl a je to teda pěkně hnusný město, ti povim.“ Mívala jsem tendence to naše Ústí pak hájit: „Vždyť se podívejte na ty kopce a tak dál.“ Už jsem se na to vykašlala. Pro mě je to krásný a syrový inspirativní území. Takový podhoubí.

Název desky Ve tvý skříni – vznikl způsobem „dáme název desky podle názvu jedné z písniček“ nebo vystihuje nějakou společnou linku?
Nechtěla jsem pojmenovat desku podle jedné z písniček. Zároveň mi přišla skříň dost výmluvná. Má ale jinou „funkci“ než ta z písničky Holka ve tvý skříni. Jsou to všechno takový písničky ze skříně. Neartikulovaný zážitky. Nebo spíš představy, rozehraný příběhy, co se nestaly, uložený do skříně. To mi připomíná, že když jsem byla malá, měla jsem kovovou krabičku, kam jsem si ukládala oblíbený věci. Říkala jsem tomu pokládečky. Byla v nich třeba malá kožená kapsička na stravenky.

Na desce jsi dělala s Dušanem Neuwerthem a z nejrůznějších zmínek na interwebech nebo propagačních materiálech to vypadá, že už asi nebudeš chtít dělat s nikým jiným, nebo ještě jinak, že to je ten pravý pro tenhle typ spolupráce.
Spolupráce s Dušanem mi vyhovuje. Zaujal mě jeho přístup k produkci už při natáčení Potápěčů Obří broskve. Takže pro EP V rekvizitách a teď i pro celé album to byla jasná volba. Má cit, líbí se mi, jak pracuje se zvukem, má zájem na tom, aby nahrávka byla skvělá, je moderní a strašně pečlivej. Zasahuje do písniček někdy víc, jindy míň, prostě tak, jak si myslí, že budou fungovat nejlíp. Jestli budu někdy chtít dělat s někým jiným, to nevím. Uvidíme, kam budeme s kapelou směřovat dál. Třeba příští desku natočíme na Islandu na ledovci během polární noci. A třeba s náma pojede i Dušan.

Jakou firmou je Supraphon v druhé dekádě jednadvacatého století? Někteří „starší“ posluchači budou možná příjemně překvapení, že tam vycházejí takové věci jako ILLE nebo Never Sol (nebo Škwor).
Supraphon loni vydal desku Umakartu Vlci u dveří, kde hostuju. Odjela jsem s Umakartem podzimní turné a v rámci tohoto propojení bylo vlastně přirozené, že se objevila možnost vydat album u Supraphonu. A já se pro ni nakonec rozhodla a nelituju toho. Samozřejmě, dneska se dá spoustou dobře mířených tahů ovládnout internet, někdy stačí i jeden skvělý nápad, jindy to vyžaduje trochu znalostí a času. Já v tomhle chodit moc neumím a nemám čas se to učit. Navíc se tímhle prostě zabývat ani moc nechci. Supraphon má díky svojí pozici dost kanálů na to, aby nahrávku podpořil a to dělá. I díky nim se o desce docela ví. Je dobře, že se Supraphon spojuje i s novými jmény. Nechci předbíhat, ale myslím, že byl mohl mít časem páku i na to, trochu provětrat zdejší zaběhlé systémy v rádiích. Uvidíme.

Na facebooku FMzinu jsem zahlídl reakci „připomíná mi Dusilku“ – slýcháváš to často? Uvažuju, jestli může být taková „etiketa“ výhodou nebo spíš naopak...
Párkrát jsem to už zaregistrovala. Je to asi dáno tím, že lidi mají přirozeně tendenci připodobňovat, co slyší a vidí k tomu, co znají. (Holka, co zpívá česky.) Vlastně to chápu. Je pravda, že mám tendenci, aby mi to bylo spíš nepříjemný – ó, jaká nespravedlnost! Po dvou letech práce na vlastní hudbě a textech, po tom všem osobním procesu si někdo dovolí šmahem to zařadit do nějaké škatulky! Ale pak mi vždycky dojde, že nálepky jsou jedno. Někdo je potřebuje. A jestli to někomu pomáhá, aby se zorientoval, tak ať se jimi řídí. Srovnání s Lenkou? Ok, to je lichotivý. Líbí se mi její hlas i hudba.

Dříve jsi hrála v indierockové Obří broskvi, dneska máš svoji kapelu, stejně jako Jakub, ze stejné kapely a ze stejného… manželství. Co dělají ostatní?
Tomáš a Marek z České Lípy hrají v kapele BabuBabu. Saxofonista Pavel Zlámal se plně věnuje své vlastní tvorbě, dělá volnou improvizaci s Next Phase. Saxofonista Ondřej Zátka hraje v pražských Carnem. A Jára myslím hlavně studuje.

Info

www.projektille.cz

foto © Jiří Hroník

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Douška vydavatelská: Agrose

redakce 02.03.2021

Dvě nahrávky během dvou měsíců, to je slušný start na nový label. A to tím spíš, že přináší zcela nová jména i neoposlouchané žánrové hybridy.

Vysílač (Žižkovská noc): Dostat se mimo bubliny

su 22.02.2021

Dobří lidé z festivalu Žižkovská noc začali po přesunutí a následném zrušení festivalu v v loňském roce pracovat na podcastu Vysílač.

Simona Blahutová: Od Igráčka k Hitlerovi a zase zpět

prof. Neutrino 15.02.2021

Rozhovor s výtvarnicí a absolventkou AVU, zabývající se historickými událostmi v dobách Třetí říše či za studené války, je o smyslu hrdinství i opravdovosti umění.

Olaf Olafsonn: Experimenty jsou mi blízký

Anna Mašátová 03.02.2021

Olaf Olafsonn z kapel Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip, The A-Bomb a dalších, rozezněl novým projektem rotundu sv. Petra a Pavla na Budči. Popovídali jsme si s ním.

Rudi Rus: Metal tu bude navždy

Ondra Helar 29.01.2021

Rudi Rus, dvoumetrový obr se sametovým, hlubokým hlasem, napsali s Pištou Vandalem z Čad knihu, která se otáčí kolem patnácti let metalu ve Slovenském rozhlase. Rozhovor.

David Pešek, Amrit Sen (SANANIM): Pečovat o sebe hudbou

Jarmo Diehl 26.01.2021

Organizace na pomoc závislým vydala benefiční kompilaci. Přispělo přes sto kapel, přispějete i vy? Rozhovor.

Nejlepší texty Full Moonu 2020. Julie Hrnčířová: Ráda vymýšlím příběhy

su 08.01.2021

Sochař a fotograf Richard Wentworth prohlásil, že cigaretová krabička, podpírající nohu od stolu může mít v sobě větší sílu než sochy Henryho Moorea... Rozhovor.

Nejlepší texty Full Moonu 2020. Libuše Jarcovjáková: Sednu na náměstí a čekám, co přijde

Michal Pařízek 08.01.2021

Její výstavu Evokativ vyhlásil britský deník The Guardian výstavou roku, většina snímků přitom vznikla před několika desítkami let. Talent a dílo Libuše Jarcovjákové v rozhovoru Michala Pařízka.

Nejlepší texty Full Moonu 2020: K uzdravení potřebujeme jen mír (Aigel)

Maria Pyatkina 07.01.2021

Právě zážitky ze soudní síně, komunikace s orgány a návštěv milovaného v cele daly vzniknout projektu Aigel, který přinesl do ruského undergroundu nová ostrá témata.

Jiří Kotača (Cotatcha Orchestra): Bigbandová scéna zažívá renesanci

Anna Mašátová 07.01.2021

Co přinesla letošní krize, co musí zvládat kapelník i jaký je stav bigbandové scény hodnotí v následujícícm rozhovoru kapelník Cotatcha Orchestra.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace