Jazz dvou kontinentů (Jorge Rossy Vibes Quintet)

V rámci letošního ročníku festivalu Jazz čtyř kontinentů vystoupila v pražském Jazz Docku pětice špičkových hudebníků. Jorge Rossy, který kvintet sestavil, vystudoval hru na bicí, později přešel ke klavíru, a nakonec své zkušenosti spojil ve hře na vibrafon. Se saxofonistou Markem Turnerem Rossyho pojí společná historie. Oba se znají z devadesátých let v New Yorku a oba také hráli se slavným pianistou Bradem Mehldauem. Za bicími Rossyho vystřídal Billy Hart, ročník 1940, který za svou kariéru stihl spolupráci s Milesem Davisem, Herbiem Hancockem, McCoyem Tynerem, Stanem Getzem, Pharoahem Sandersem a mnoha dalšími zvučnými jmény jazzové scény. Celý večer plnili na výbornou svoji méně nápadnou, přesto zásadní roli kytarista Jaume Llombart a basista Doug Weiss.

Koncert začal písní Saliva z alba Beyond Sunday, kterou Jorge Rossy Vibes Quintet společně nahrál a vydal roku 2018. Úvodní melodie připomene tvorbu Thelonia Monka, což vlastně vypovídá i o celém výrazu a zvuku, který skupina vytváří – obrací se do minulosti a vychází zejména ze zlatého období jazzové hudby přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Rossy dohlížel na hru svých spoluhráčů, udával změny, nezřídka se vzdálil ze svého místa a pozorně poslouchal, jen aby se ve správný okamžik znovu zapojil do hry. Jeho vibrafon měl jemně zvonivý zvuk, který zněl celým prostorem Jazz Docku.

Největší hvězdou večera byl jazzový veterán Billy Hart. Přestože letos oslaví osmdesátku, jeho hra byla prakticky bezchybná. Zdá se, že i když je pro svůj pokročilý věk zřejmě lehce limitován ve svých možnostech, je si naprosto vědom svých schopností a podle toho se mezi hudebníky o jednu až dvě generace mladšími pohyboval. Svou hrou dokázal držet tempo, podporovat sólisty, úderně udávat rytmus skladby nebo naopak v baladách vytvořit lehký doprovodný šum metliček. Skupina zahrála jak pomalejší, tak rychlejší kusy.

Za jeden z vrcholů večera považuji cover skladby pianisty Lennieho Tristana s názvem April. Vibrafon, saxofon i kytara precizně společně kopírovaly oblouk Tristanovy melodie a samozřejmě nechybělo místo pro sóla. Momenty, kdy se do hry intenzivně pustili všichni hráči najednou, patřily k těm nejlepším. Saxofonista Mark Turner je věrným pokračovatelem odkazu Johna Coltranea nebo Waynea Shortera a svůj cit měl příležitost předvést ve většině písní, které skupina zahrála. Kytarista Jaume Llombart ve finále předvedl, že svou hrou jenom nenahrazuje chybějící doprovodné pianové akordy, ale ve španělsky laděné skladbě Bolero vyniklo jeho jemné a nenápadné mistrovství. V Route 666 pak dokázal odvážně improvizovat přes složitější, neurotický rytmus.

Přestože hudebníci hráli ve dvou setech přes dvě hodiny, koncert utekl jako nic. Publikum bylo nadšené tak, že dostalo na rozloučenou ještě přídavek Sexy Time, v němž Rossy naplno projevil svůj osobitý smysl pro humor a následně poslal publikum spát.