Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town, musí rok od roku více trpět. Už ve středu jsme měli tu čest s hráči ve vytahané mikině či oranžové kšiltovce, saxofonista, který dominoval pátečnímu večeru v Bio Central, zase na přebalu svého alba vypadá jako gangsta rapper. Anebo je to taky jen klišé, jak by měl hudebník představující ten který žánr vypadat?

Oním „gangsta rapperem“ myslím Binkera Goldinga. Dramaturgům festivalu se opět podařilo vyhmátnout jméno z mladé generace, které je na strmém vzestupu. Tenhle zástupce bujícího londýnského jazzového podhoubí přijel v čele svého kvartetu, v němž se snoubilo to nejlepší z tradice akustického jazzu s modernistickým, uvolněným přístupem, vše navíc v extrémně skromném, nehvězdném a nemanýristickém podání. Na nahrávkách je Golding pevněji svázaný formou, živé podání starších i aktuálních kusů z nedávno vydaného alba Abstractions of the Reality Past and Incredible Feathers odhalilo freejazzové názvuky, které dominovaly dřívější saxofonistově tvorbě. Mělo to útočnost, vyhrocenost, napětí plynoucí ze střetu čistých, byť útržkovitých melodií a hutných hlukových ploch.

V podstatě podobně se svou hudbou pracoval i Wojtek Mazolewski Quintet. Dlouhé sólové pasáže byly nicméně trochu ubíjející a prodrat se k jádru hudby, nechat se jí pohltit, bylo značně obtížné. Bylo to až příliš podobné, jenže celku scházel duch. Ten nakonec vyplynul až v úplném závěru v extatický, rockový přístup na jazzovou instrumentaci roubující kus, který hradeckým kinosálem otřásl. Škoda, že to takhle nevypadalo celou dobu…

Závěr festivalu se přenesl do podstatně komornějších prostor – a trochu paradoxně v něm představil největší ansámbl. Paal Nilssen-Love's Large Unit, čtrnáctihlavá skandinávská jazzová saň byla opět redefinicí toho, co si lze pod pojmem big band představit. Chirurgicky přesná souhra, mocný zvuk, hutný groove i chaotické bludiště tónů. A hlavně akustický tlak, u kterého se dere na jazyk přirovnání "jazzoví Swans". I oni měli podobné hypnotické kvality, i Large Unit je složena ze silných osobností, i v jejich čele stojí nepřehlédnutelný leader. A kupodivu to nebyl ani za bicí soupravou schovaný Paal Nilssen, ale dynamický trumpetista Thomas Johansson, který měl celý band na povel. Každý měl svou chvilku, každý měl prostor dát na odiv svou (hudební) povahu: extatičnost, při níž létaly prasklé struny z kytary Ketila Gutvika, i stoický klid Matse Äleklinta, který vybuchoval v komplikovaných bleskurychlých sólech. Ale přece jen, nejvíc jim to slušelo unisono.

Po pěti letech končí na židli dramaturga Zdeněk Závodný a končí tak další vývojová fáze hradeckého festivalu. Jaké budou další cesty, kterými se Jazz Goes to Town bude ubírat, na to si budeme muset rok počkat. Jisté je, že budou příjemně klikaté, nečekané a plné překvapení. Stejně tak, jako byl i jubilejní pětadvacátý ročník.