Články / Reporty

Kalamáry Vary: Září letos české filmy?

Kalamáry Vary: Září letos české filmy?

Jaroslav Kejzlar | Články / Reporty | 04.07.2019

Po loňském boomu devíti snímků nemá letos Česká republika v karlovarských soutěžích tolik zástupců, což se setkalo s citelnou kritikou ze strany médií. Odpovídající reakcí by proto měla být snaha věnovat pečlivou pozornost těm filmům, které se v solidní zahraniční konkurenci na festival probojovaly.

Pozornost odborné veřejnosti se upírala převážně do sekce Na východ od Západu, kde se představil celovečerním debutem absolvent FAMU Michal Hogenauer. Tiché doteky vtahují diváka do striktního režimu bohaté německé rodiny, kam přijede česká au-pair (Eliška Křenková). Nápadně obrazově stylizované psychologické drama v mnohém připomíná další výraznou tuzemskou prvotinu Domestik režiséra Adama Sedláka, která svou živočišností a bezútěšností provokovala karlovarské obecenstvo loni. Hogenauer ovšem není ochotný překračovat hranice a čeřit artovou vodu. Jeho film je sice přiléhavě strnulý a využívá herce spíš jako figury zdobící pečlivě komponované záběry, ale ve výsledku je příliš čistý a nekontaktní na to, aby vyvolal hlubší pocity.

Velmi osobitý dojem naopak zanechávají představitelé dokumentu Martina Marečka Dálava, s nímž se tvůrce po osmi letech vrací do Soutěže dokumentárních filmů. V komorně pojaté road movie Mareček sleduje bývalého finančního poradce Víta a jeho svérázného čtrnáctiletého syna Grišu, kteří jedou autem navštívit chlapcovu matku a sestru do Ruska, kde se obě po rozpadu manželství usadily. Co se z počátku jeví jako jednoduchá cesta, se postupně mění v kafkovsky neuspokojivou pouť za někým, kdo jako by existoval byť jen ve vzpomínkách a postrádal fyzickou podobu. Mareček pojímá Vítovu ženu jako mytickou bytost, kterou je možné pro její plachost spatřit jen na vzdáleném duchovním místě, ve specifický čas a za konkrétního světla. Díky nesourodé dvojici cestovatelů, uzavřeného puberťáka a melancholického otce, je Dálava nejen tajuplnou, ale taky autenticky vtipnou a osvěžující podívanou.

O silném zážitku se překvapivě mluví zejména v souvislosti se slovensko-českým dramatem Budiž světlo. Film, o kterém se dopředu příliš nepsalo, představuje jedinou českou stopu v hlavní soutěži a premiéru zažil už o víkendu. Režisér a producent Marko Škop zasadil děj na současný slovenský venkov a postupně v něm boří iluze optimistického a morálně zásadového otce, formujícího harmonickou rodinu. Jeho ženu užírá osamělost a děti jsou vtahovány do světa násilí a šikany. Snímek sice nepostrádá hutnou atmosféru, jenže aby mohl docílit dostatečně bezvýchodného efektu, musel divákovi uzavřít cestu ke všemu vnějšímu týkajícího se hlavních postav. Hrdinové se místy chovají podivně pasivně, což působí zjednodušeně a nelogicky.

Budiž světlo ale sbírá nadšené ohlasy, a to i u diváků, důkazem je průběžné umístění v top desítce ankety Divácká cena (tu jasně vede dokument Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny Forman vs. Forman). Pokud by se zvěsti o všeobecném nadšení projevily i na sobotním vyhlašování vítězů, znamenalo by to, že s českými snímky je to letos celé trochu naruby. Mluví se o těch, u nichž se to nečekalo a které se měly ztratit v konkurenci dalších filmů.

Info

54. MFF Karlovy Vary
28. 6. - 6. 7. 2019 Karlovy Vary
fb festivalu

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.