Když hodíš plechovku s rajskou polévkou na plátno (Ways of Freedom)

Zatímco klasickou Albertinu s retrospektivou Jeana-Michela Basquiata berou návštěvníci ztečí, neprávem v jejím stínu zůstává mladší sestra Albertina Modern, která hostí výstavu abstraktního expresionismu. Bezpečnostní kontroly v souvislosti s množícími se útoky na obrazy ze strany některých ekologických aktivistů pocítí návštěvník hned ze začátku, když i příruční tašky musí zůstat v šatně. „To abyste nám tady nehodil plechovku s rajskou polévkou,“ říká s úsměvem kustodka u vstupu do výstavních sálů. Jistým způsobem je to opravdu úsměvné, vždyť některé obrazy na první pohled vypadají, že byly namalovány právě touto technikou. Ono uštěpačné „to bych namaloval taky“ však při setkání s originály vezme velmi rychle za své.

Abstraktní expresionismus vznikl bezprostředně po 2. světové válce v USA, současně se prosazoval i na starém kontinentě coby informel nebo tašismus. Výstava Ways of Freedom. Jackson Pollock to Maria Lassnig vede dialog mezi výtvarným děním na obou březích Atlantiku a hledá mezi nimi paralely. Na jedné straně New York, na druhé Paříž, kterou americké velkoměsto připravilo o dominantní postavení centra světového umění. A jelikož jsme ve Vídni, nesmí chybět ani domácí akce a reakce.

Kromě transatlantického dialogu jsou na výstavě zohledněny i vztahy intimní. K jednomu z nich dochází hned v úvodu v dřevěném stavení ve Springs na Long Islandu, stát New York. Tady se od roku 1947 odehrávalo soužití mezi Jacksonem Pollockem a Lee Krasner, kteří krátce před zakoupením domu uzavřeli sňatek. Venkovská idylka? Kdeže. Jejich vztah procházel bouřlivými obdobími, podepsalo se na něm Pollockovo nestřídmé pití, které zapříčinilo tragickou autonehodu v roce 1956. Manželství tak zůstalo bezdětné, ale Pollocka můžeme považovat za otce abstraktního expresionismu. Právě ve Springs, ve stodole, která patřila k usedlosti, rozvíjel Pollock svoji metodu action painting. Plátno na stojanu mu nestačilo, položil je na podlahu ateliéru a jako v aréně na něm předváděl spontánní performance s barvami. Pollock nestál před obrazem, byl v obraze. Jako šamanský tanečník nebo zuřící býk v aréně. Jedním z prvních takto namalovaných obrazů byl Enchanted Forest. Naproti němu je umístěno plátno Prophecy, které Lee Krasner namalovala bezprostředně po manželově smrti. Na výstavě sice nejsou zastoupeny Pollockova nejslavnější díla, síla kurátorské výpovědi však spočívá právě ve spojení s obrazy jeho manželky, která ho přežila téměř o třicet let. A nakonec i série Pollockových menších, subtilních jedno nebo dvoubarevných dripů na papíře je působivá stejně jako jeho rozměrná plátna.

Jiný důvěrný dialog se odehrává o kousek dál ve zdánlivě hluchém prostoru dvou nejmenších výstavních místností, který kurátorky Angela Stief a Martina Denzler dokázaly velmi efektivně využít. Z jednoho velkého sálu je vidět průzorem spojovací místnosti rozměrné plátno od Marka Rothka. Blue, Yellow, Green on Red. Když k němu návštěvník přichází a vstupuje do stísněné spojovačky, kde by nic neočekával, odhaluje se mu po obou stranách umístěný diptych Adam and Eve od Barnetta Newmana. Je to natolik působivé, že vás to nutí několikrát zopakovat. A pak ještě jednou na závěr. Výstava Ways of Freedom je totiž především o prožitku. Až při vstupu do Rothkova sálku se odhalí další dva obrazy tohoto malíře lotyšského původu s židovskými kořeny. Pokud Newman a Rothko svojí technikou color field painting usilovali o dosažení transcendentálního účinku, takto rozmístěná expozice jejich snahu umocňuje. Z dalších významných malířů tzv. New York School expozici doplňují Franz Kline a Clyfford Still, nechybí ani umělci ze západního pobřeží.

MALOVAT V JEHO SVĚTLE

Malířka Elaine de Kooning na dotaz ohledně jejího postavení vedle slavného manžela Willema de Kooninga odpovídala: „Nemaluji v jeho stínu. Maluji v jeho světle.“ Elaine de Kooning je na výstavě zastoupena ve společnosti dalších Američanek Mary Abbott, Perle Fine, Helen Frankenthaler, Vivian Springford a Grace Hartigan, vlastní sál dostala Joan Mitchell. Celkem jedenáct umělkyň vedle šedesáti jedna umělců se v roce 1951 prezentovalo na newyorské výstavě 9th Street Art Exhibition. Stále to byl výrazný nepoměr ve prospěch mužů, ale kolik umělkyň známe z meziválečného období? Jednu, která se podepisovala bezpohlavním pseudonymem? Kurátorky vídeňské výstavy si daly záležet na tom, aby tento nepoměr ve svém výběru snížily a zohlednily tak důležitost žen v umění. Vždyť v jimi zvoleném období zlatých padesátých to bylo vůbec poprvé, kdy se ženy výrazněji začaly prosazovat ve výtvarném umění, ve kterém dosud hrály roly pasivních modelek nebo submisivních múz. S ženami se do abstraktního expresionismu dostala i lyričtější poloha, kterou popíraly výrok filozofa Theodora W. Adorna o tom, že psát lyriku po Osvětimi je barbarství.

Na výstavě je také několika plátny prezentována Judit Reigl, malířka původem z Maďarska, které se podařilo překročit železnou oponu, aby se v roce 1950 usadila v Paříži. Město nad Seinou nehodlalo zůstat ve stínu dění druhé strany Atlantiku a paralelně s abstraktním expresionismem se ve Francii rozvíjel informel. Ani obrazy Judit Reigl nepostrádají lyrický akcent, přesto z nich na diváka křičí veškeré myslitelné bolesti ženského těla, potažmo údělu.

Pokud je Jackson Pollock považován za otce abstraktního expresionismu, tak ve Francii tuto roli přijal Georges Mathieu. Maloval často na veřejnosti způsobem blízkým svému americkému protějšku. Na rozměrná plátna položená na zemi nanášel na základní vrstvu malby kaligrafickým způsobem barvu přímo z tuby. Jednu ze svých výtvarných performancí předvedl večer 2. dubna roku 1959 ve vídeňském divadle Theater am Fleischmarkt. Za hudebního doprovodu elektro-akustických bicích Pierra Henryho, pionýra noise music a elektronické hudby, vytvořil šest metrů široké plátno Hommage au Connétable de Bourbon. Dobový tisk o tomto představení psal jako o umělecké události roku, která byla přelomová i pro vznik hnutí Vídeňský akcionismus. Dnes je toto plátno, které si divák může prohlédnout do nejmenších detailů, jedním z nepřehlédnutelných highlightů výstavy. Ve stejném roce také v německém Kasselu proběhla druhá přehlídka výtvarného umění Documenta, kterou ovládli abstraktní expresionisté z obou kontinentů.

Z rakouských umělců vykračujících na cestu ke svobodě jsou na výstavě zastoupeni malíři Arnulf Rainer, Wolfgang Hollegha, Markus Prachensky, ale také malířka Maria Lassnig, jejíž retrospektivní výstavu jsme mohli shlédnout v roce 2018 v pražské Národní galerii. Už v její abstraktní tvorbě z padesátých let je zřejmý její celoživotní zájem o figuru a lidské tělo. Rakouští umělci se od roku 1954 sdružovali kolem vídeňské Galerie St. Stephan, kterou založil katedrální kněz Otto Mauer. Ta je na stejném místě v ulici Grünangergasse pod názvem Galerie nächst St. Stephan v provozu dodnes. Tady pod dojmem veřejného představení Georgese Mathieua vytvořil Markus Prachensky desetimetrové plátno Rot auf Weiß. „Červená mě vždycky fascinovala. Je to barva mého života,“ řekl. Během veřejných představení jí dokázal vylít i několik stovek litrů za večer.

To už se ale mění dekády i styly. V Rakousku na sebe mnohdy skandálními akcemi strhávají pozornost vídeňští akcionisté a v New Yorku v roce 1962 vytahuje Andy Warhol svých dvaatřicet plechovek Campbellovy rajské polévky.