Mezi zkouškou a představením za kasu aneb Nenechme kulturu utichnout

„Hrozí, že mladí skvělí muzikanti půjdou raději pracovat do banky nebo někam do ciziny, kde si jejich tvůrčího talentu budou vážit víc,” okomentoval situaci v české kultuře zástupce z řad zpěváků operních a koncertních sborů Lukáš Frýda. Vizi budoucnosti, v níž stát přijde o umělecké talenty, načrtl během happeningu iniciativa Nenechme kulturu utichnout na Hlavním nádraží 8. října. Na místě se sešlo na sto padesát hudebníků ze všech částí republiky, aby vyjádřili nesouhlas s přístupem současné vlády k financování kulturních institucí.

Na začátku zahrál příležitostný symfonický orchestr Vltavu z cyklu Má vlast. Velké hudební těleso stálo uprostřed nádraží, nakupující v Luxoru nad ním se přesunuli od knih k balkonu a poslouchali, lidé, kteří právě přijeli z víkendu mimo Prahu, se zastavili a nevěřícně a naplno tleskali známé skladbě. Čeští profesionální muzikanti se tu ale nesešli v tak hojném počtu, aby zpříjemnili cestujícím nedělní odpoledne, ale aby probudili jejich zájem o kritickou situaci lidí pracujících v kultuře. Založili k tomu iniciativu Nenechme kulturu utichnout a od září organizují po celé republice koncerty, během kterých informují veřejnost o svých požadavcích.

V květnu napsali otevřený dopis ministru kultury Martinu Baxovi, v němž apelují na vládu, aby dodržela svůj slib investovat do kultury jedno procento státního rozpočtu. Hudebníci zároveň upozorňují na fakt, že výdaje státního rozpočtu na kulturu se mají v roce 2024 snížit na 0,6 procenta. Platy státních zaměstnanců v tomto odvětví klesnou „pod hranici důstojnosti”, kde se podle mnohých nalézají už nyní.

Na instagramovém účtu iniciativy je video, ve kterém prezident Unie orchestrálních hudebníků ČR Jiří Dokoupil mluví o podfinancování tuzemské kultury, o tom, že vedení ministerstva argumentuje tím, že do kultury se u nás neinvestuje dlouhodobě, tudíž nejde o problém způsobený současnou vládou. Podle Dokoupila minulé vlády s odbory zasazujícími se o práva hudebníků však spolupracovaly. Dále ve videu říká, že po nástupu ministra Baxy se rozpočet na kulturu nominálně výrazně snížil a že pokud se něco nezmění, reálná mzda státních zaměstnanců v tomto odvětví klesne o 20 procent. Na otevřený dopis iniciativy nikdo neodpověděl a na její výzvu k setkání Martin Baxa rovněž nereagoval. Proslov Dokoupil zakončuje větou: „Vážený pane ministře, opravdu vám všichni zaměstnanci kulturních organizací, ať to jsou členové symfonických, divadelních orchestrů, ale i muzeí, knihoven atp., nestojí za reakci?” (K jednání mezi odbory a vládou došlo šest dní před projednáním návrhu státního rozpočtu pro rok 2024.)

BLBÝ, NEUMĚT SI NA SEBE VYDĚLAT

Pod příspěvkem, který dokumentuje happening iniciativy za kulturu na Hlavním nádraží, je komentář: „Docela blbý, neumět si na sebe vydělat, co?” Lukáš Frýda, člen sboru Státní opery, komentuje situaci ve svém oboru slovy: „Muzikant, zpěvák, orchestrální hráč, aby uživil rodinu, musí jít mezi dopolední zkouškou a večerním představením někam za kasu nebo má ještě další jedno nebo dvě zaměstnání. Tady něco není v pořádku.” Asi by s instagramovým komentářem souhlasil, nedokázat si na sebe vydělat, i když jsem ve svém oboru špičkový profesionál, účinkuji ve státní opeře, je nešťastné. Kdo jiný by potom mohl uspět? Podobnou zkušenost s prací v umělecké sféře nemají jen muzikanti v orchestrech, týká se i skladatelů a interpretů.

Profesionálové dost často učí na hudebních školách nejrůznějšího typu a po večerech vystupují na představeních nebo píší partitury. Někteří ze skladatelů se uchytí v byznysu – živí se psaním soundtracků pro telenovely nebo hudbou k reklamám. Kdyby mi jako posluchači hudebník řekl, že hraje v divadelním orchestru, udělá to na mě zajisté větší dojem, než že nahrával hudbu pro seriál na Nově či Primě. Nikdo z nás asi neocení tolik podkres do reklamy, jako soundtrack k dobrému filmu, ale finanční ohodnocení tomu neodpovídá. Umělci jsou tedy nuceni sloužit spotřební hudbě – proto studovali šest let na konzervatoři a někteří z nich pokračovali na vysokou uměleckou školu.

Znám to z vlastní zkušenosti, studuji populární skladbu na Pražské konzervatoři. Ve škole není zkušebna, protože vedení nemá na její vybavení finance ani prostory. Kvůli nedostatku peněz není možné zaplatit učitele nepovinných předmětů, takže si je studenti nemůžou zapsat. Licence na softwary, ve kterých dnes skladatelé tvoří, protože doba jde dopředu a není třeba všechno nahrávat živě, což je navíc drahé a komplikované, nejsou. Ačkoli v programech jako Logic, Pro Tools nebo Ableton jsou virtuální nástroje, se kterými pracují dnešní uznávaní filmoví skladatelé po celém světě. Když se žáci chtějí naučit pracovat s nahrávacími softwary, což je pravděpodobně to, co budou jako skladatelé vážné i populární hudby dělat, musí si programy koupit sami.

NAKUP SI, STUDENTE, MY NA TO NEMÁME

Na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde jsem skladbu studovala předtím, bylo zkušeben pár, ale ne dost pro všechny žáky a mohly se tam scházet primárně školní kapely, které nebyly vlastními projekty studentů. Většina z nich si musela, stejně jako na Pražské konzervatoři, pronajmout prostory na vlastní náklady. Učitelé uměleckých předmětů, kteří jsou utahaní z několika prací, bez nichž by se neuživili, nemají energii na to, aby se svých žáků zastali.

Nedostatek financí provází hudebníky už od začátků studia. Není divu, že jako profesionálové vyučení pro tento obor volají po snesitelných podmínkách. „Je mi zatěžko někomu doporučit, aby se živil hudbou,” řekl mi nedávno jeden z mých učitelů. Dalo by se přijít s argumentem, který se často objevuje v internetových diskuzích, že umělce nikdo do jejich profese nenutil. Co bychom ale jako společnost bez kultury dělali? Jsme zvyklí poslouchat hudbu každý den na streamovacích platformách, ať už hudebních nebo filmových, hojně navštěvované jsou i zdánlivě menšinové festivaly vážné hudby typu Dvořákova Praha nebo Pražské jaro, takřka automaticky vyprodávané jsou orchestrální koncerty prezentujících díla filmových skladatelů. Ani populární interpreti, kteří si vystupováním obstojně vydělají, se neobejdou bez podpory státu, taky se musí na nástroje někde naučit hrát, někdo jim musí napsat aranže k písním.

Volání umělců po zlepšení finančních podmínek přesto vláda nevyslyšela. Peníze investované do kultury se budou na rok 2024 snižovat, po pandemii covidu a následné vysoké inflaci má stát jiné priority. Pokud si ale česká společnost chce své umělce udržet, pokud nechce na hlavním nádraží mávat mladým talentům na rozloučenou, jak předpověděl zástupce organizace Nenechme kulturu utichnout, měla by svůj přístup přehodnotit.